Tažení Wigymských po obcích slezských

Psalo se úterý 5.listopadu a polnice wigymské hrály svou (téměř) každodenní tesknou melodii, oznamující začátek školního vyučování. Třídy maturantů však zely prázdnotou – jejich osazenstvu totiž toho dne nebylo dlíti ve škamnech, ale vyrazili na exkurzi do památníku v Hrabyni a na prohlídku nedaleké obce Sudice, která se stala první lokací osvobozenou v rámci ostravské operace. Protože je však Sudice víska malá a taková síla lidu se zde naposledy objevila snad právě v onom pětačtyřicátém, byli jsme nuceni svou výpravu rozetnout ve dví.

Skupina A pod vedením prof. Měrky vyrážela od Wigymu již v 7:00 aby nabrala směr Sudice. Skupina 1 pod vedením prof. Nezdařila si naproti tomu mohla malinko přispat, neboť se srazila až v 8:15 a srdnatě se odebrala vstříc Hrabyni.

Hrabyňský Národní památník II. světové války je klasikou, kterou by měl navštívit asi každý občan našeho kraje. Po samostatné prohlídce první části expozice jsme se prošli mezi vně umístěnými kusy bojové techniky. Nejmenovaní účastníci exkurze zkušeně odhadli, na které obce hlavně míří, informovali se o jejich dostřelu a poté se pokusili několik vybraných kandidátů zprovoznit. Protože je však náš ústav zaměřen spíše směrem do teorie než do praxe, rekonstrukce válečných dní se odložila na neurčito a zůstalo jen u ohnivých proklamací. Potom už nás ale pohltil betonový brutalismus a my vkročili do útrob památníku.

Zde nás čekaly pracovní listy a exponáty v podobě napodobenin řopíků, motoru Messerschmittu, prasečích ocásků, dřevařských pil, které byl poškozeny v důsledku kontaktu se šrapnelem uvízlém v kmeni smrku a vůbec mnoha a mnoha artefaktů souvisejících s druhou světovou válkou. Nelze také nevzpomenout výstavku prstí od Tobruku po Buzuluk a symbolický hřbitov se jmény padlých vojáků.

Druhá část exkurze se měla odehrávat v již zmíněné obci Sudice. Cestou tam potkal autobus se skupinou 1 autobus se skupinu A jedoucí pro změnu onam. Více zajímavostí se však v průběhu přesunu neodehrálo, proto pouze konstatujme, že to bylo hezké. Za zmínku stojí snad jenom to, že začínalo pomalu, ale nezadržitelně pršet.

V Sudici nás již čekal pracovník Hlučínského muzea PhDr. Jiří Neminář, aby nás provedl a ukázal nám jednotlivé historické vrstvy obce. Měl vousy, klobouk a dodávku, zatímco studenti mohli nabídnout jenom několik málo deštníků a mokré boty. Déšť kropil chodníky jako Zeus Danaé, my se proplétali Sudicí jako vlhký had a naše pracovní listy sály vodu jako tlupa beduínů při přepadu oázy. Navzdory nepřízni živlů se však jednalo o prohlídku nesmírně zajímavou.

Například – viděli jste už někdy hřbitov, na kterém by vedle sebe svorně leželi luteráni, kališníci a pravoslavní? Nebo birituálni kostel? Zajímavý byl také památník vojákům zesnulým na polích první a druhé světové války. Jen málokterá česká obec se asi může pochlubit vzpomínkou na své občany padlé v boji a jména tesaná do kamene zároveň vkusně doplnit jejich hodností ve Wehrmachtu. Sudice je zkrátka unikátní lokalitou, kde se spolu míchají vlivy německé, české a volyňské, to vše obklopené ze 3 stran Polskem.

Na tomto místě se asi sluší poděkovat Dr.Neminářovi, který si i přes špatné počasí udržoval tvůrčí optimismus a celou akci měl velmi příjemně promyšlenou a připravenou. Nejenom že každý člen výpravy přežil, ale ani jeden si jako následek neodnesl nějakou tu započítanou absenci. Výprava nám tedy nejenom připravila duševní krmi, ale zároveň i posílila imunitu. Chtělo by se spolu s nadporučíkem Mazurkem konstatovat: „Tak je to spravne, tak to ma byt!“