Bývá zvykem, že studenti čas od času opustí školní škamna a vydají se na výpravu do neznáma. Ne vždy se však jedná o tradiční páteční výlety za hranice všedních dnů v prostorách občerstvovacích zařízeních všeho druhu – někdy vyrážejí i na výpravy za poznáním, při kterých je konzumace rostlinných fermentovaných nápojů pokračující až do stádia pokročilé mentální inkompetence přísně zakázána! Přesně taková akce se uskutečnila mezi 26.-29. dubnem 2022 – studenti 6.A se spolu se 3 pedagogy vypravili do Českého ráje.

Počáteční sraz byl vedoucím výpravy Pavlem Czernekem stanoven na drakonických 6:45 před DK Poklad. Někteří snad mohli hořekovat nad nepřízní osudu a rituálně trhat své svršky na znamení nesnesitelného hoře, ale protože velitel má vždycky pravdu, přišli všichni. Jeden frekventant se sice dostavil až 6:58, za což si od velitele vysloužil pár otcovských slov, ve kterých hrála hlavní roli bota, mocný švih v koleni a krajina sedací, ovšem při celkovém počtu 30 účastníků je to myslím stejně dobrý výsledek.

Smetana, který svým narozením proslavil místní pivovar.

První zastávka nás čekala v Litomyšli, tedy ve městě, které jako jediné v republice disponuje pivovarem proslulým Smetanou. Nemůžeme také zapomenout, že na místním gymnáziu dlouhá léta působil kolega Jirásek, snaže se do studentských hlav vtlouci nezbytné znalosti z dějepravy a geografie, aby svou misi po čase vzdal a rozhodnul se věnovat práci, která vyžaduje jen minimální mezilidskou interakci. Pedagogický dozor byl však z poněkud hutnějšího těsta, tudíž místo sepisování Psohlavců II nasměroval žákovskou chasu k místnímu Valdštejnskému zámku, který se od roku 1999 těší zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO.

Tento komplex byl vybudován na pokyn nejvyššího kancléře Království českého, nositele rádu Zlatého rouna a blízkého přítele císaře Maxmiliána II – Vratislava II z Pernštejna. Nejspíše chtěl tímto reprezentativním sídlem udělat dojem na svou manželku Marii Manrique de Lara y Mendoza, kterou poznal v dalekém Španělsku. A asi to zafungovalo, neboť spolu zplodili celkem 21 dětí (kam se hrabe kolegyně Hořenková!), mezi něž se počítala i první dáma české renesance – Polyxena z Lobkovic, předtím z Rožmberka, rozená z Pernštejna.

Na co zde mohli studenti popatřiti? Tak například na luxusní sáňky, ve kterých byly v zimních měsících za pomoci sluhy a koně transportovány ratolesti majitelů zámku, na krásné obrazy 4 bitev vybojovaných princem Evženem Savojským v prvních desetiletích 18. století, či portréty koní, kteří představovali dobovou obdobu Bugatti Veyron. Kristus možná mohl přijet do Jeruzaléma na

oslici, ale zámecký pán zkrátka nemůže rajtovat na poníkovi, to dá rozum.

Zámecké divadélko

Součástí prohlídky bylo i zámecké divadélko z konce 18 století, kde před zraky vybraných hostí trdloval sám majitel nemovitosti s rodinou. Z lóží dokonce vedly malé schůdky na pódium, aby mohli aristokratičtí ochotníci lepě seběhnout na prkna znamenající svět, odehrát si své štěky a následně se znova pohodlně uvelebit a shlédnout zbytek hry.

Po nezbytné čůrací pauze a občerstvení v místní kebabárně byl čas opět vyrazit. Kočí prásknul do 500 francouzských koní a nabral směr Kutná Hora. Zbytek dopoledne jsme nehodlali vyplnit nudnou prohlídkou města z oken vinárny, ani jsme nesfárali do pozůstatků místních stříbrných dolů, neboť tahat Ostravaka do ďury je jako nosit sovy do Athén, dříví do lesa či podnikat „speciální vojenskou operaci“ – zcela zbytečné. Místo toho nás čekala prohlídka Vlašského dvora, kde nám paní pregéřka předvedla umění ražení mincí, popatřili jsme na sbírku platidel zemí koruny české a „ohřáli“ své ruce nad hedvábnými ohni.

Studenti na ochozu katedrály

Co by ale byla prohlídka Kutné Hory bez návštěvy Katedrály? Ovšem nikoliv sv. Barbory, nýbrž Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele ležící v blízkém Sedleci. Na této nemovitosti se vyřádil především geniální architekt Jan Blažej Santini, který zde provedl do té doby v českých zemích nevídanou fúzi gotiky a baroka. Zajímavá byla také plešatá soška panenky Marie – paruka, která kdysi zdobila její lysinu, byla totiž slupnuta zubem času, a protože nikdo neví, jak vlastně přesně vypadala, rozhodli se jí místní správci nerekonstruovat a nechávají ji bezvlasou. Zatímco kolega Dybal zůstal v její kapličce prožívaje nábožné vytržení, my ostatní se odebrali po santiniovsky nadýchaném schodišti prosmýčit ochozy katedrály.

Poslední zastávka dne? Proslulá sedlecká kostnice, kde strukturovaně upořádány odpočívají ostatky desetitisíců. Memento mori! To je asi hlavní pocit, který by měl návštěvníky obejmout po vstupu do oné monumentální připomínky prchavosti lidského bytí.

Nu a po tomto silném zážitku již následoval pouze odjezd na ubikaci Prostřední mlýn, kde nás čekala večeře a zasloužený spánek. Student Samuel Neděla (pro naše ukrajinské přátele Samuel Něfachčenko) se sice ještě pokoušel členy pedagogického dozoru zlákat k výpravě do místní kaple, ale protože se jedná o lidi vesměs inteligentní, jeho surrealistickému návrhu nebylo popřáno sluchu.

A to byl teprve den první…