Cesta do Osvětimi aneb Co Dante Alighieri neviděl

Motto: „Osvětim je moderní výraz pro peklo…Osvětim, Auschwitz, Birkenau, peklo, které vytvořil člověk pro člověka na této zemi…Osvětim zbavovala svět veškerých mravních základů, co je dobré a špatné…“ Arnošt Lustig

Dne 25. dubna 2019 navštívili žáci třetích ročníků a septimy se svými učiteli osvětimský komplex koncentračních táborů, místo utrpení, smrti i hrdinství, kde přišlo o život více než milion lidí, zejména Židů, ale také Poláků a Romů. V průběhu cesty do Osvětimi byli studenti svými pedagogy informováni o historii největšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora, jenž byl založen na rozkaz Heinricha Himmlera 27. dubna 1940 a osvobozen Rudou armádou 27. ledna 1945. Právě tento den se u nás stal Dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Velitelem tábora byl pověřen Rudolf Hőss, jehož autobiografické zápisky pod názvem Velitelem v Osvětimi byly přeloženy do češtiny v roce 2006. V knize líčí nejen vznik, organizaci i vývoj koncentračních táborů, ale také svou činnost v Osvětimi.

Pedagogové ve svém osvětimském zamyšlení také vzpomněli významné osobnosti duchovního života, vědy, literatury, hudby a výtvarného umění, jež poznaly a na vlastní kůži pocítily utrpení koncentračního tábora, např. Maxmiliána Maria Kolbeho, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga. Nehostinná atmosféra lágru byla navozena četbou klíčové pasáže z románu Sophiina volba (1979) amerického prozaika Williama Styrona, v níž hlavní hrdinka Sophie Zawistovská  je sadistickým lékařem postavena před strašnou volbu, které ze svých dvou dětí pošle do plynu a které nechá přežít. Učitelé se také zastavili u vzniku památníku a muzea Auschwitz – Birkenau, vzpomenuli rok 1947, kdy byla v Osvětimi otevřena první expozice. Této akce se zúčastnilo téměř padesát tisíc osob – zejména bývalí vězni, rodiny zavražděných, poutníci z celého Polska, zástupci Hlavní komise pro výzkum německých zločinů a představitelé britské, československé i francouzské ambasády. Muzeum zahrnuje areály dvou bývalých koncentračních táborů: Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau. Celková plocha areálu činí 191 hektarů. Roku 1979 bylo muzeum zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Od roku 1999 komplex muzeí nese oficiální název Státní muzeum Auschwitz – Birkenau v Osvětimi. Nebyl opomenut rok 2008, rok založení Nadace Auschwitz – Birkenau, jejímž cílem je zajištění finančních prostředků na konzervaci a restaurování místa paměti tak, aby příští generace mohly na vlastní oči zhlédnout autentické místo, na němž nacisté během druhé světové války spáchali zločiny. Žáci byli také zpraveni o zpracování dějin Auschwitz a o badatelské činnosti odborného osvětimského pracoviště (vznik klíčových prací, např. Chronologie událostí v koncentračním táboře Osvětim – Březinka Danuty Czech, pětisvazkový konvolut autorského kolektivu Auschwitz 1940-1945. Klíčové otázky z dějin tábora, vydávání časopisu Osvětimské sešity a bulletinu PRO MEMORIA).

O půl deváté ranní začala vlastní prohlídka muzea německého koncentračního tábora, symbolu holocaustu, genocidy a teroru. Z výkladu průvodkyně se žáci dozvěděli, že koncentrační tábor Auschwitz I byl založen na okraji města Osvětim, v blízkosti železničního uzlu, v areálu bývalých vojenských kasáren. Většina budov byla obydlím pro vězně, v jiných byly nemocnice, sklady a věznice. V tomto táboře se také nacházelo hlavní velitelství SS, hlavní pracovní úřad, hlavní zásobovací sklady, dílny a jiné podniky spravované jednotkami SS. Seznámili jsme se s problematikou vyhlazování, s transporty do Osvětimi, od roku 1942 se Auschwitz stal největším střediskem přímého vyhlazování Židů. Sugestivně na nás působilo vypravování o plynových komorách a krematoriích, o účincích cyklonu B, stejně tak vystavené zabavené věci osvětimských vězňů – tality, boty, kufry se jmény a adresami, misky, protézy, brýle, dětské ošacení i hračky – naháněly vnímavým a pozorným návštěvníkům slzy do očí. Smutné a bolestné bylo poslouchat slova o každodenním životě vězně od brzkých ranních hodin do pozdního večera, od příjezdu do tábora až po smrt (číslování, evidování, fotografování, tetování vězňů, označování barevnými trojúhelníky, vězeňský oděv, strava, každodenní apely, nelidská a vysilující práce, umělecká a odbojová činnost některých vězňů, postavení dětí v lágru, nemoci a epidemie…).

Blok 11 je blokem smrti. Ten jsme měli rovněž možnost navštívit. Dvůr mezi bloky 10 a 11 je z obou stran obehnán vysokou zdí. Před ní příslušníci SS zastřelili několik tisíc vězňů. Blok č. 11 byl izolován od zbytku tábora, v jeho podzemí se nacházela táborová věznice. V cele č. 18 byli zavíráni vězni odsouzeni k smrti vyhladověním, v cele č. 20 byla temnice, v ní docházelo k případům udušení pro nedostatek vzduchu. V táboře Auschwitz I naší pozornosti neunikla také kopii šibenice, na níž byl v roce 1947 popraven Rudolf Hőss.

Asi tři kilometry od hlavního tábora se nacházel další tábor, a to Auschwitz II – Birkenau. Ten jsme také navštívili. Od průvodkyně jsme se dozvěděli, že rozloha tábora byla 175 hektarů a byl zastavěn více než tři sta baráky. Do dneška se dochovalo pouze torzo – čtyřicet pět zděných baráků a dvacet dva dřevěných. Tábor v Březince byl rozdělen na několik sektorů, které tvořily samostatné tábory. Velkou pohromou pro tábor byl nedostatek vody, katastrofální hygienické podmínky i velké množství krys. Zatímco tábor Auschwitz I byl táborem koncentračním, tábor Auschwitz II – Birkenau plnil funkci tábora vyhlazovacího. Na území Birkenau nacisté vybudovali většinu vyhlazovacích zařízení – čtyři krematoria s plynovými komorami, dvě prozatímní plynové komory, spalovací jámy a hranice. Ze všech fotografií a dokumentárních filmů o Osvětimi je dobře známá železniční rampa, po níž v letech 1942-1944 přijížděla většina vlaků se Židy, Poláky a Romy. V Březince jsme dále viděli obytné baráky vězňů a Mezinárodní pomník obětem nacismu v Osvětimi, odhalený v dubnu 1967.

Exkurze do Osvětimi byla jistě pro všechny velikým přínosem. Pedagogy a průvodci byla pojata interdisciplinárně s přesahy do historie, literatury, psychologie, sociologie a etiky. Všichni účastníci zájezdu měli možnost si na autentických historických místech, spojených s historií druhé světové války a holocaustu, uvědomit takové skutečnosti, jakými jsou hodnota lidského života, úcta k životu, tolerance, skromnost a pokora. Na návštěvu Osvětimi nelze skutečně zapomenout. Eliezer Wiesel, světově známý rumunský židovský prozaik, esejista, dramatik, filozof, humanista, politický aktivista, náboženský myslitel a bývalý osvětimský vězeň, napsal: „Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře, která proměnila můj život v jedinou, dlouhou, na sedmkrát zamčenou noc. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla před mýma očima stoupala jako spirály k modrému nebi. Nikdy nezapomenu na ty plameny, které navždy strávily mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, které mi navěky vzalo chuť žít. Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mě hleděly tváří pouště. Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejně dlouho jako Bůh. Nikdy“.