menu

Ohlédnutí za Prahou

Ohlédnutí za Prahou

Každé správné lidské společenství si postupem času vynajde své osvědčené zvyklosti a rituály, které se stávají jeho nedílnou součástí – katolíci chodí ke zpovědi, Baníkovci křičí jisté úderné heslo, Rusové mají za prezidenta Putina. Některé skutečnosti se zkrátka stávají prakticky neměnnými konstantami. Na Wigymu se zase v posledním roce studia s železnou pravidelností jezdí do Prahy. Tedy s výjimkou situace, kdy zemi ochromí jistý virus z dálného východu, ale k takto politováníhodným epidemiím u nás dochází maximálně jednou za 100 let.

Výprava se tentokrát týkala 4.C, 4.D a 8.A, ale to vlastně není žádná novinka, protože tyto třídy jezdí do Prahy již drahně let. Jen to jejich personální složení se každý rok nějak záhadně mění, ale nebudeme zabíhat do přílišných technických detailů. Tento skromný příspěvek bude situaci mapovat z pohledu účastníka expedice 4.C

Tak tedy – psalo se úterý 21. září 2021 a na svinovském nádraží se v 7 ráno sešla silná skupina studentů doprovázená několika málo pedagogy. Cíl byl jasný – nechat se na několik málo dní posednout duchem Josefa Dobrovského a pokusit se zase jednou zachránit spisovnou češtinu, která ve středních Čechách pod náporem češtiny obecné již dlouhá léta trpí jako vegan v masných krámech. Jo a taky se mrknout na pár památek a zkontrolovat kvalitu místních divadelních scén.

Studenti hned na začátku cesty ukázali, že jsou osobami navýsost kulturními – menší lidé by si možná do vlaku vzali bulku se sýrem a zaplnili své útroby způsobem nanejvýš fádním, ovšem zde se odehrála degustace hodná MasterChefa.

Chuťové pohárky přítomných byly dále vydrážděny sushi, kávou a vůbec téměř vším, co si jen umí Jančura představit. Začátek byl tedy silný a cesta probíhala v uvolněné, přestože vnitřně poněkud přeplněné atmosféře. Čas letěl jako nešťastník poživší párek nevalné chuti a zanedlouho nás uvítalo pražské Hlavní nádraží.

Odtud se celá skupina spořádaně přesunula do hotelu Olšanka, umístěného v malebné blízkosti několika tisíc hrobů a mohlo se vyrazit do ulic. První den nás čekala procházka Starým Městem se skromným komentářem nejmenovaného člena pedagogického doprovodu. Věděli jste například, že socha Antonína Dvořáka stojí v těsné blízkosti bývalého vykřičeného domu „U Dvořačky“ a tvůrci tedy mohli pro její umístění jen stěží najít příhodnější lokaci? Nebo jak si železný kancléř Bismarck krátil dlouhou chvíli v dnešním hotelu „U Červeného páva“? Že ne? Nu, vaše chyba 😊

Večer se celá expedice odebrala do Švandova divadla, aby zde zhlédla hru „Adamova jablka“. Kdo by čekal drama ze života Heleny Fibingerové a Jarmily Kratochvílové, byl by sice hořce zklamán, ale i tak se jednalo o celkem příjemnou podívanou. Alespoň pedagogický dozor, který do sebe před představením s doslova revolučním odhodláním prakticky vdechnul několik chlebíčků, byl rozhodně spokojen.

Došlo i na soudružskou družbu a výměnu cenných zkušeností, neboť se kulturní zážitek týkal také třídy 4.D. Její členové sice byli poněkud unaveni, neboť jejich třídní Kubečka při podobných příležitostech hýří energií a ordinuje (toť správný tvar přechodníku! – pozn. Pavel Měrka) svým svěřencům dlouhé pochody, může na poněkud usedlejší jedince působit jako Dušan Hrozný, ale předmaturitní výlet do Prahy se koná jenom jednou za život, tak je třeba si ho užít se vším všudy.

V noci se Země pohnula přesně tak, jak má už nějakou tu miliardu let ve zvyku a bylo tady nové ráno. Protože se na hotelu Olšanka zároveň konala středoevropská družba příslušníků ozbrojených složek, čekalo nás na snídani víc policajtů,  než svého času na Národní, ale vše proběhlo bez újmy na životech i na cti.

Ve středu jsme se mohli těšit na prohlídku Pražského hradu a přilehlého okolí. Pan průvodce nás protáhnul nejedním zajímavým zákoutím – prošli jsme si Vladislavský sál, popatřili na kopii korunovačních klenotů, zhlédli okno, ze kterého letěli Slavata, Martinic i onen nešťastný písař Fabricius, navštívili katedrálu sv. Víta…zkrátka jsme kopírovali trasu, kterou táhly české dějiny.

Vrchol dne však přišel až na Petříně, neboť se zde nachází cca 200 let starý kolotoč, který ještě stále slouží svému původnímu účelu. Když třídní Tomáš Klein pohlédnul do psích očích svých svěřenců, jeho srdce zjihlo jako byl West Ham vyhrál mistrák a šel koupit 10 jízd. Ta radost! Ta slast! Ten pocit větru ve vlasech! Ten pohled na svět z hřbetu (dřevěného) koně! Těžko tento zážitek popsat slovy. Jo a studenti si to nejspíš taky trochu užili, ale kdo ví…

Pak už ale byl zase jednou čas zahrát na trošku vážnější notu – na programu totiž byla návštěva Kobyliské střelnice, kde bylo v rámci heydrichiády popraveno během pouhého měsíce přes 500 Čechů. Nejčastější „zločin“ za který se tehdy platilo životem? Schvalování atentátu… Člověku z toho běhá mráz po zádech a jeho každodenní starosti a chmury se tváří v tvář brutalitě tohoto rozsahu zdají najednou být jenom trapnou operetkou někde na oblasti.
Další zastávka již byla trošku veselejší – přesun do ulice V Holešovičkách, kde byl Heydrich smrtelně raněn a výklad o této neskutečné akci, na jejímž konci byl mrtvý nejvýše postavený nacista, kterého se podařilo zabít v rámci druhé světové války.

Třetí den výpravy jsme zahájili na Vyšehradě, konkrétně v lokaci nacházející se přesně mezi Jedličkovým ústavem a bydlištěm Daniela Landy. O ústavu jsme věděli, na nemovitost velmistra Ordo Lumen Templi nás musela upozornit příjemná, upovídaná paní průvodkyně. Ta se pak výborně zhostila své úlohy a provázela jako divá. Osobně mi nejvíce utkvěla v paměti její interpretace Horymírova skoku do Vltavy a následné vyprávění o neúspěšném pokusu o exhumaci Šemíka z Neumětelského hrobu.

Odpoledne nás čekala komentovaná prohlídka Národního divadla a večer Vinohradské divadlo s hrou Harold a Maude. Nu a pak byl část balit. Druhý den nás totiž čekal odjezd.

Ráno byla poslední možnost polaskat se se snídaňovým bufetem, ukápnout slzu na volské oko a nenápadně vsunout pod kabát mufin na památku. Složili jsme bagáž do úschovny zavazadel v Olšance a nezatíženi mrtvou váhou vyrazili do pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje, kde se odehrával poslední souboj Gabčíka, Kubiše a dalších pěti parašutistů. A ty by bylo vlastně škoda nezmínit – jednalo se o Bublíka, Valčíka, Opálku, Švarce a Hrubého.

Po relativně krátké přednášce na dané téma následoval poslední oběd ve vlastní režii, vyzvednutí bagáže a hurá na vlak. Nikoliv však v plné sestavě – mnoha studentům již totiž bylo 18 let a využili proto možnosti prodloužit si svůj pražský pobyt zcela v souladu se školním řádem. Přišli tak samozřejmě o možnost mačkat tlačítka na lego modelu Hlavního nádraží umístěném v centrální hale a byli též ochuzeni o možnost popatřit na jeho easter eggs v podobě postaviček bezdomovců a minecraftového podzemí, ale pedagogický výklad je možno dát jenom těm přítomným.

Závěrem bych rád za všechny zúčastněné poděkoval kolegovi Kleinovi za skvělou organizaci a provolal mu oslavné „hurá!“ A protože byli skvělí i studenti, tak provolávám „sláva!“ i jim. Nelze také samozřejmě nezmínit našeho marketingového mága, autorku drtivé většiny přiložených fotografií, výkladní skříň až patologického optimismu a expertku na divadelní pochutiny všeho druhu profesorku Ivu Holečkovou. Byli jste prostě všichni výborní! Jen houšť!

 

jan-netolicka

Dobrý den, vítám vás na našem webu. Rád bych vám představil vizi školy a ukázal, jak se nám ji daří plnit. Stačí, když kliknete sem.