Den třetí

Ráno bylo teplé, sladké, ale na vkus mnohých možná poněkud časné. Nedalo se ovšem nic dělat, protože itinerář zájezdu má na akcích tohoto typu závaznost větší než smlouva s Cosa nostrou. Začínal třetí den exkurze a 6.A posilněna klobásou, míchanými vajíčky a mnoha dalšími pochutinami mířila do Jičína.

Cipísek na rozcestí

Nečekala nás zde konfrontace s místním Jánošíkem v podobě Rumcajse (přestože Cipísek zdobil každý druhý městský ukazatel), ani nám nebylo popatřiti na zkrachovalou ševcovskou dílnu lokálního teroristy, nýbrž jsme měli v hledáčku spíše místního knížepána. Samozřejmě ne toho stvořeného Václavem Čtvrtkem, ale skutečného aristokrata z masa a kostí – vévodu meklenburského a frýdlantského, knížete hlohovského a zaháňského, zkrátka Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna.

Muzeum věnované této kontroverzní postavě našich dějin otevíralo až v 10:00, ale velitel Czernek se projevil jako pravý Henry Kissinger jižního Slezska a přesvědčil jeho pracovníky o tom, že je tentokrát potřeba udělat výjimku a otevřít brány instituce již v 9:00. Až na jednu dámu zastupující celé muzeum jsme zde proto byli sami a po absolvování cesty dlouhou alejí nás při prohlídce expozice nikdo nerušil (to bylo dobře, protože cestou zpět k autobusu jsme potkávali doslova bataliony dítek školou povinných, které mířily právě do těchto prostor).

Součástí muzea bylo i oddělení věnované hrám. To sice cílilo spíše na studenty škol základních, ale myslím, že při pohledu na svítící oči Wigymáků by srdce autorů výstavy zjihlo něžným nadšením. Sice jsme během jeho hledání téměř anektovali prostory blízké zušky, ale zamčené dveře nakonec zachránily kabinety jičínských kolegů před důkladnou prohlídkou zvídavých sextánů.

Inscenovaný souboj

V dalších místnostech interaktivní expozice došlo na nejeden inscenovaný souboj (bedlivě sledovaný studentem v princeznovské korunce), testování praktických dovedností novověké každodennosti na vertikálním tkalcovském stavu, pokus o spřádání příze (špičaté části vřetýnka byly naštěstí odstraněny, tudíž k upadnutí do náruče spánku došlo nejspíše až v autobusu), prohlídku fantaskopu a mnoho dalšího. Zkrátka a dobře, Valdštejnovo muzeum nás zcela uspokojilo.

Další zastávka byla v malé obci Sobotka, kde se narodil slavný literát Fráňa Šrámek. Jako zajímavost je možné uvést jeho rodný dům, který není jeho rodným domem (Na to konto nás napadlo – nebylo by možno na výročí narození Otty Wichterleho uspořádat na Wigymu tematický happening, který by byl zakončen slavnostním odhalením pamětní desky hlásající do světa, že „v této budově se nenarodil Otto Wichterle“?). Co bych vám tak o buřiči Šrámkovi pověděl a vy byste to ještě nevěděli? Dovolím si snad jenom jednu citaci z Wikipedie: „Za druhé světové války na protest proti fašismu nevycházel z domu, o jeho protestu však vědělo málo lidí.“ To by myslím mohlo stačit, abychom nezabíhali do zbytečných detailů.

Poté, co jsme se nasytili geniem loci královehradeckého městečka, byl čas věnovat se poněkud přízemnějším kratochvílím – obědu. 10:30 se jednomu může zdát jako poněkud nevhodný čas pro tuto aktivitu, ale kde je vůle, je i cesta. Někteří volili tradiční občerstvení v restauraci, jiní si koupili bábovku v blízkém pekařství. To se může zdát jako nevýznamná informace, ale vězte, že především otvor onoho delikátního pečiva později posloužil k velmi kreativním akcím (viz galerie).

Na obrázku vidíte ŽENU, jejíž batoh na sobě nese RŮŽE, žena pěje PÍSEŇ a na pozadí se skvěje KOST

Nebylo zbytí, museli jsme dál – čekal nás hrad Kost. Můžete samozřejmě namítnout, že ten nám nikam nemohl utéci, ale paní průvodkyně by mohla projevit poněkud méně trpělivosti než masa pískovce. Kočí opět prásknul do koní a jelo se.

Po krátkém přesunu autobusem nás čekala procházka údolím Plakánek a než jsme se nadáli, znenadání se před námi tyčila Kost v celé své kráse. A že se bylo na co koukat – jedná se totiž o jeden z nejzachovalejších gotických hradů v Čechách. Ve 14. století jej nechal vybudovat Beneš z Vartemberka, nejvyšší komoří Karla IV., s přídomkem „di Costi“, jehož zkomolení dalo stavbě dnešní jméno.

Prošli jsme si černou kuchyni, rozproudila se debata o ochranných možnostech kroužkové zbroje s paní průvodkyní, zkoumaly se zbraně atd. Přítomen byl i levitující Ježíš a to už je událost hodná zaznamenání.

Že se to zdá na jeden den jako více než přiměřená porce zážitků? Ne tak pro našeho velitele! Naše kroky měly ještě zamířit do Prachovských skal. Studenti povětšinou šplhali s lehkostí kamzíků, zatímco autor článku funěl do prvních schodů jako astmatický hroch s ischemickou chorobou srdeční. Všeobecně to s pedagogickým dozorem nebyla žádná hitparáda – Profesora Dybala pobolívala čerstvě srostlá achilovka, Nezdařila trápily vykřivené palce i ploché nohy a Czernekovi se prostě nechtělo. Posledně jmenovaný přesto ožíval a přeskakoval ploty ve chvíli, kdy mu kynula perspektiva získání pár ptačích brků pro plod jeho ledví – hotová babička Boženy Němcové! Přesto se však jejich cesta ukázala jako nejinteligentnější, neboť mohli shlédnout nejlepší, nejúžasnější a nejužší prolákliny Prachovských skal. Zkrátka kdo umí, ten umí. Jo a studenti si to taky nejspíš užili, ale kdo ví…

Odpočinek

Po dvou hodinách nás ale již čekal autobus a cesta do Prostředního mlýna. Končil den třetí a my zdravíme nešťastníky na Wigymu, kteří nemohou být s námi. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že je to tu zatím moc pěkné!