Děkuji

Děkuji

Člověk se začíná učit od narození. V tu chvíli k tomu nepotřebuje učebnice ani Google Classroom. Spoustu věcí se naučí sám, jiné se ho velmi vědomě snaží naučit rodiče. Jakmile opadne jejich prvotní nadšení z prvních „máma“ a „táta“, pustí se dál a započnou přípravu na život. Děťátko se velmi rychle naučí říct „ík“ (v dokonalejší variantě „dík“), „kuji“, budoucí žáci Wigymu říkají rovnou „děkuji nastotisíckrát“. Slovíčko děkuji si dítě spojí s okamžikem, kdy mu někdo něco dá, pomůže, jednoduše s pocitem radosti, kterou mu udělal jiný člověk. Z pohledu behaviorismu bychom mohli i polemizovat o tom, že rodiče vytvářejí podmíněný reflex a dítě si velmi brzy přestane uvědomovat skutečný význam slova „děkuji“, které se stane automatickou reakcí na skutečnost, že mu někdo udělal radost.

Já vám, pedagogům, žákům i rodičům, dnes říkám své DĚKUJI ne jako reflex, ale s plným vědomím významu tohoto slova. Je to zcela vědomá a chtěná reakce na to, že jste mi rok dělali radost, ať již to bylo skvělou prací s žáky, včas odevzdaným úkolem či výkazem pracovní doby nebo úsměvem na chodbě a vtípkem u oběda. Děkuji vám za věci, které dělat z podstaty musíte, ale zejména za všechny, které dělat nemusíte, ale děláte, protože vším tím vy všichni společně vytváříte Wichterlovo gymnázium.

Děkuji a přeji krásné léto plné lidí, kteří si svým jednáním zaslouží pro změnu vaše DĚKUJI.

Jan Netolička