Jak se zdá, první noc v Prostředním mlýně proběhla bez újmy na životech i na cti (i když pro definitivní potvrzení druhého tvrzení musí vyučující již tradičně počkat až do pozdních hodin maturitního večírku), a bylo tu nové ráno. Po snídani na všechny zúčastněné čekala cesta do libereckých Doks, v jejímž průběhu kolega Dybal až s náboženským zanícením vzýval místní písčitou půdu. Jeden by skoro myslel, že se jedná o islandského zemědělce, které poprvé v životě spatřil žírné lány ukrajinské černozemě a ocitnul se v sekulárním ráji, kde roste pšenice jako telegrafní sloupy.
Ptáte se, proč velitel výpravy Czernek zvolil na druhý den právě takovouto destinaci? Tak předně se zde nachází muzeum Čtyřlístku, který sice není součástí maturitní četby, ale to se může za pár let snadno změnit (tímto spolu se studenty apeluji hlavně na tvůrce nového RVP). Nás však zajímala především výrazná stopa, kterou zde zanechal český rozervanec K.H.Mácha.
Máchovo “jezero”
Situace na místě byla „nadmíru výtečná“, jak kdysi prohlásil nejmenovaný pražský primátor pár hodin před tím, než bylo 17km metra zaplaveno rozvodněnou Vltavou. Katastrofický scénář nám však tentokrát nehrozil – nebe bez mráčku, bez poskvrnky, Bezděz hrdě stál…co víc jsme si mohli přát? Snad jenom dobrého průvodce. A víte co? Ono se nám ho dostalo! Paní doktorka Mauserová, která čekala na naši výpravu, nejenom že nezapomněla pozdravovat doktora Průšu, ale ukázala se jako osoba zcela na svém místě.
Postupně nám povyprávěla například o tom, jak se místní rybník stal Máchovým jezerem, dozvěděli jsme se o Mistrových toulkách po malebném okolí, nebo o působení loupežníka Václava Kumrta, který se na stará kolena pravděpodobně osobně setkal s Máchou a jeho legenda posloužila jako předobraz Májového Viléma. Po zaslechnutí jeho jména mi okamžitě na mysli vytanul Haškův sluha Kunert, trpící pod knutou češtináře (toho času poručíka ve službách c. k. armády) a notorického blba Duba, ale tato podobnost bude zcela určitě jenom čistě náhodná.
PhDr. Mauserová provází
Nejedna feministka z řad 6.A dozajista přehodnotila svůj pohled na českého romantika při líčení jeho chorobné žárlivosti a vůbec vztahu k ženám, politovala nešťastnou Lori a možná se i potutelně usmála nad básníkovým krutým osudem, jehož psaní nelítostné norny uťaly v pouhých 26 letech. Ale přiznejme si – kdo z nás je zcela bez chyb. Máchův život je také navíc třeba číst v dobovém kontextu, který byl na hony vzdálen dnešní realitě.
Další zastávka byla na hradě Houska, kde nás očekával průvodce navlečený do dobového kostýmu. Poté, co zkritizoval naše komické odění a vznášeje se na škrpálech se zakroucenou špičkou nám vytknul směšné boty, mohli jsme vyrazit do útrob nemovitosti. Většina vybavení nebyla původní, neboť bylo již v dávné minulosti rozprodáno, ale i tak na nás čekala působivá podívaná. Mohli jsme se například pokochat prostory, ve kterých roku 1974 vzniklo legendární album undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe „Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned“. Odvážným kastelánem, který onu akci umožnil, nebyl nikdo jiný než pozdější poslanec Svatopluk Karásek, který byl (mimo jiné) za tuto akci komunistickou mocí „odměněn“ vězením. Stěny hradu byly zdobeny loveckými trofejemi získávanými od hloubi 19.století po současnost, replikami středověkých štítů a na závěr nás čekal výlet do pekla.
Okostýmovaný průvodce na Housce
Kde by se na Housce vzalo? Nu, to máte tak – kdysi se prý v místní skále otevřela puklina vedoucí přímo do hlubin Luciferovy říše. Místní se ji sice pokusili zasypat, ale pod Hradem prý stále vládne temná atmosféra, proti které je i přijímací řízení na Wigym poklidnou selankou. Průvodcem jsme sice byli varováni, že jen málokdo se dokáže z podzemí vrátit zpět do naší trudné reality, ale kdo za svůj život zažil již 11 pololetek z matematiky, tomu je pobyt v budoucí rezidenci ufona Alzáka a Vladimíra Putina možná až příliš příjemnou perspektivou. Jinými slovy – šli všichni. Než stačil pedagogický dozor vyplnit příslušné formuláře MŠMT ohledně záhadného zmizení žákovského dorostu, byli zase zpět a oči jim svítily jako po bujarém setkání se starým známým. Studenty evidentně umíme připravit nejenom na VŠ, ale i pro konfrontaci s knížetem pekelným. Nezbývá než doufat, že tento požadavek brzy dorazí i do průřezových témat – budeme zase jednou napřed.
Poslední zastávka dne nás čekala v Mladé Boleslavi, kde jsme zamířili do muzea Škodovky. Její úplné kořeny můžeme hledat u pánů Laurina a Klementa, kteří se v polovině 90 let 19.století vrhli na podnikání v oblasti výroby jízdních kol, později motocyklů, a ještě později automobilů. Laurin byl strojní zámečník, technik, konstruktér, zkrátka produkční duše podniku, zatímco bývalý knihkupec Klement se staral o business a zřejmě by dokázal střelit i ledničku Eskymákům. Tímto uspořádáním firmy přeběhli o zhruba 80 let společnost Apple, jejíž zakladatelská dvojice Wozniak/Jobs tento model drze okopírovala.
Cesta na vrchol byla dlouhá a trnitá – první bicykly vyžadovaly šlapání i na cestě z kopce, majitelům prvního motocyklu bylo doporučováno, aby pro hladký chod motoru zastavovali v každé druhé vesnici a tam jej řádně promazali. Přesto se ale firmě dobře dařilo, expandovala, až ji v roce 1925 kopila Škodovka, podnik orientující se v té době především na produkci zbraní a munice. Touto akvizicí vlastně získala svou automobilovou divizi a začala nová éra.
Ale vidím, že jsem už zase moc dlouhý. Tak já to tedy zkrátím – neprošli jsme si provoz, neboť ten je od dob vypuknutí pandemie COVIDU nedostupný, ale velmi příjemná průvodkyně nás provedla muzeem. Zde jsme mrkli na mnoho historických modelů, dozvěděli se, jak první dobrodruzi jeli do Alp ve Škodovce o výkonu 7 koní, či že nejprodávanějšími barvami současné Škodovky jsou bílá, šedá a černá neboli tzv. německá duha.
Nu a byl čas jet domů. Končil den druhý…
Na hradě Houska
Muzeum Škodovky
Koncept modelu Ahoj! s pontonovitou karosérií nepodléhající módním vlivům
Škoda Super Sport známá spíše jako "Ferat"
Wichterlovo gymnázium je příspěvkovou organizací zřizovanou Moravskoslezským krajem
