zážitkový program „Žít normálně“

„Žít normálně“, takto se jmenuje zážitkový program a interaktivní expozice Tělo a technika ve Velkém světě techniky v Dolních Vítkovicích. Celý program, financován Moravskoslezským krajem, je zaměřen na mladou generaci, která se v rámci akce setkává se světem handicapovaných nejen v oblasti tělesných vad, ale také v případě mentálních omezení. Třídy si vyzkouší, jaké to je žít s handicapem, jak se jezdí na invalidním vozíku, jak se dá orientovat hmatem nebo jaké technické pomůcky usnadňují život lidí s postižením. Cílem je, aby po absolvování akce docházelo ke snížení stigmatizace lidí se zdravotním omezením, k posílení empatického chování a porozumění mladých lidí vůči osobám se zdravotním omezením.

O přínosu celého programu se můžete přesvědčit nejen z galerie, ale i z reportáže Lenky Fráňové z 3.B, která o zážitku napsala silný a osobní text s názvem Žít normálně:

Pod tímto souslovím si každý z nás představí asi úplně něco jiného. Pro někoho je to soubor hluboce zakořeněných společenských norem, které se musí nezbytně dodržovat. Pro dalšího to ale může znamenat například přizpůsobení. My jsme se na toto sousloví podívali pohledem lidí, kteří jsou ať už fyzicky nebo mentálně handicapováni a jakýmsi způsobem jsou tedy jiní. Ovšem také žijí normální životy, i když s určitými překážkami.

Naše cesta nebyla ničím až tak zajímává, snad bych jen podotkla, že z Vozovny jel pouze jeden vůz, který jsme zaplnili na skoro celou jeho kapacitu. Měli jsme tak prakticky soukromou tramvaj, bohužel netrvalo dlouho, a ze soukromého majetku se stalo veřejné prostranství, takže jsme samozřejmě pustili starší spoluobčany na místa k sezení.

Po sychravé cestě do prosklené budovy světa techniky jsme byli očipováni zelenými puntíky, a tak jsme mohli konečně vstoupit za oranžový tunel černobíla. Dostali jsme se do prvního patra, kde se nacházela expozice s robustním nápisem „Žít normálně“. Zamyslela jsem se nad tím, že vlastně toho o handicapu víme docela dost, a že to není rozhodně téma, ve kterém bychom mohli mít značné mezery. Mýlila jsem se.

Při prohlídce s průvodcem Honzou, který by mohl být soudě podle jeho vzhledu v příštím životě další Richard (pozn. rodilý mluvčí na wigymu) jsme si začali uvědomovat, jaké detaily v našem každodenním bytí považujeme za samozřejmost, mohou lidem s handicapem znepříjemnit den a omezovat je. Nejatraktivnější částí byla asi hra pro nevidomé, kde jste měli dvě branky a vaším cílem bylo pomocí mini pálky dostat míček do soupeřovy branky.

Expozice byla velmi interaktivní a vlastně nás uvedla do každodenního života těchto lidí. Všechno bylo hezky okomentováno Honzou tak, že výklad dokázal posluchačovi ukázat, že mnoho věcí, které máme jsou velice křehké a měli bychom si jich více vážit, dokázal ho zasáhnout. Je určitě důležité ukázat běžné pomůcky, hry a další věci, se kterými se moc často nesetkáváme, ale i přes to je velice důležité tyto věci znát, jsou to úplně normální předměty, které bychom měli znát úplně stejně jako naše běžné pomůcky.

Druhá část se odehrávala v přednáškovém sále. Tuto část programu uváděly sociální pracovnice, které se obětavě starají o ostatní lidi už nějaký ten pátek. Začali jsme myšlenkou, že je to vlastně náhoda, je to osud, to jestli dostaneme žolíka nebo černého petra. Postupně jsme se dostali k zákeřné chorobě, Alzheimerova choroba. Myslím, že nás to všechny alespoň z části zasáhlo. Dostal nás fakt, že se jedinec může nacházet ve fázi, kdy si je vědom, že ztrácí paměť, ztrácí sebe, ale stále si to je schopen uvědomit. Celkově nám to poskytlo osvětu v tomto tématu. Už to nebyl jen domov pro důchodce, ale i různé další organizace a typy zařízení pro takto nemocné osoby. Je komplikované formulovat postoje k takto citlivému tématu, a proto je tato osvěta a nenásilná a otevřená debata s myšlenkou nepostradatelná. Pokud se člověk nesetká přímo s něčím takovým, neví jak se k tomu postavit, čili může nevědomě někomu ublížit nebo ho zesměšnit. Snad proto za námi jako host přišel Martin. Pán, který vyrůstal v ústavě za minulého režimu a nezískal kvůli tomu, že byl brán jako nějaká zátěž, zbytečnost, ani základní vzdělání pořádně. I přes to všechno jde, ale s hlavou vzhůru a úsměvem na tváři dál. Tito lidé patří mezi nás všechny bez rozdílů. Mohou nás toho mnoho naučit a mít z nich strach a mít předsudky je zbytečné a vlastně i částečně nelidské. Po debatě s Martinem, kdy jsme mu mohli pokládat otázky, prokládané komentáři našich průvodkyň jsme s potleskem, rozloučením a výměnou úsměvu s Martinem šli na svačinu a následně domů. Odnesli jsme si hodně. Hodně silných myšlenek a pocitů.