Líčení začátku prázdnin

Pomalu se vynoříme z chladivého ranního stínu košatých stromů šťastní, že nás minuly všechny kavky připravené zaútočit dávkou štěstíčka. Dveře školy už jsou otevřené a hlásí, že jsme vítáni. Z vrátnice se ozve příjemné „Dobré ráno“, z pana vrátného jako vždy sálá klid a radost ze života. Zamíříme do šatny, nebo se dnes nepřezujeme? Spíš ne, ještě jsme nesnídali a v bufetu by mohla být fronta. Další úsměv, tak silně spojený s vůní párku v rohlíku. A pak se život na pár hodin zintenzivní, jako ovocná šťáva koncentrovaná do sirupu. Přesuny spousty lidí po chodbách střídají sedací pasáže jen občas přerušené promenádou k tabuli…. A do toho všeho se nám honí hlavou: „Zase jsem nestihla probrat, co jsem chtěla.“ „Proč jste mi neřekli, že to má být na dnešek?“ „Sakra, nestihnu poslat tu tabulku, ještě mám dohled v jídelně.“ „Píšem!“

Všechno tohle nám teď bude dva měsíce chybět. A víte proč? Protože všechno tohle sdílíme spolu. S někým víc a s někým méně, ale jako celek, jako WIGYM, tvoříme něco, po čem mně obzvláště bude smutno, i když třeba budu právě vycházet z chladivého stínu košatých stromů někde daleko odtud…

PS: Tento text nebyl vytvořen umělou inteligencí, vlastně dost možná skoro žádnou inteligencí, protože je od srdce.

Váš ředitel