Legiovlak - Divadelní hra pro dva dějepisáře a dva studenty

Scéna: Kabinet dějepisu Wichterlova gymnázia. Velká přestávka. Před kabinetem fronta studentů držících v rukou omluvné listy. Uvnitř kabinetu dějepisáři Nezdařil a Měrka, češtinář Tichý. Na stolech hromady učebnic, slovníků, knih a neopravených písemek. Operační systém Windows po ránu jen pomalu a neochotně již druhou hodinu bootuje na čtyřech monitorech. Na stěnách kabinetu visí portréty hrdinů i škůdců národa českého. Do kabinetu v průběhu vstupují studenti Vajda a Nuzíková.

Nezdařil: Dobré ráno kolego, tak jaké to bylo včera v tom vlaku?
Měrka: Bylo to výborné – vlak stál, ale nikdo z dějepisných seminaristů nenadával, že jsme vystoupili v nástupní stanici.
Tichý (vstupuje do kabinetu): Jakže? A kam jste teda jeli a jak dlouho ta jízda trvala?
Měrka: Děkuji za optání. Jeli jsme ze stanice Svinov do stanice Svinov, jízda trvala hodinu a půl.
Tichý: To si ze mě děláte legraci, ne?
Nezdařil (důrazně vysvětluje kolegovi Tichému): Poslouchejte, studenti cestovali proti proudu času a ten vlak je speciální soupravou a jmenuje se Legiovlak. Podle legií, víte?
Tichý: Aha. No jistě. Samozřejmě. Tak já jdu na párek. (odchází)
Nezdařil: Poslouchejte pane kolego, tihle nedějepisáři, to je zvláštní sorta lidí…
Student Vajda (vstupuje do kabinetu): Dobrý den pane profesore. Já jsem se díval, že nám chybí omluvit pár absencí.
Měrka: Dobrý den, pane Vajdo. Víte co to byly legie?
Vajda: Nevím to docela přesně, ale pokud to potřebujete vědět, já Vám to zjistím.

Legiovlak

Nezdařil: To byl dobrý fór, pane Vajdo. Ale žerty stranou – vraťme se k tomu legiovlaku. Zaujal mě tam pěkný nemocniční vagon. Obvazy, skalpely – oni vám v takových podmínkách dokonce prováděli polní operace. To by mě zajímalo, jakou měli statistiku úmrtnosti, ale určitě to bylo lepší, než kdyby nedělali nic, přestože to někdy s doktory v Rusku v době občanské války bylo na štíru. V legiovlaku byly připomenuty i životní příběhy nejvýznamnějších československých legionářů. Tak jsem se hned zeptal na generála Gajdu.
Vajda: Prosím? Mluvili jste ke mně?
Nezdařil: Ale o vás nic. Vy si řešte ty třídnické věci. Mluvím o Radolovi Gajdovi, který začínal svou kariéru v ruských legiích, aby se později stal náčelníkem hlavního štábu československé armády, a ještě později předsedou Národní obce fašistické. Ten taky v takových vlacích jezdil a vydával se za lékaře, kterým nebyl ani náznakem. Taky jsem se hned zeptal, jestli si Gajda stihnul i amatérsky zaoperovat. Tedy já to pochopitelně věděl, ale nechtěl jsem průvodci příliš mluvit do řemesla.
Měrka: No bať. Já to pane kolego také tak dělávám. Ani netušíte, jakou radost mi činí přistihnout průvodce na švestkách. Ale jak to bylo s tím Gajdou? Já jsem před mnoha lety četl jeho paměti, ale jestli měl bez lékařského diplomu odvahu vzít skalpel do rukou a operovat, to vážně netuším.
Nezdařil: No, nebudu vás pane kolego napínat – Gajda skutečně operoval. Normálně se na drzo postavil k polnímu lůžku a řezal!
Vajda: Pane profesore, dáme tam Rubišarové na čtvrtek světle zelenou, jo?

Legiovlak

Měrka: Už to píšu. Pořádek musí být, ostatně jsme se o tom přesvědčili i v Legiovlaku. Vše bylo dokonale promyšleno, včetně štábní kanceláře a pošty. To nebylo jako dnes, když Českou poštou pošlete v září tetičce z Poruby do Vřesiny balík a ona ho dostane až o Velikonocích. Nestalo se, aby legionářská pošta zásilku nedoručila. Ostatně jsme se o tom přesvědčili osobně: jeden vagón byl poštovní. Víte kolik zásilek doručila legionářská pošta? Já vás nebudu napínat – bylo to 13 465 752. Vím to naprosto přesně.
Vajda: Teda pane profesore, vy máte paměť!
Nezdařil: No, pozor, pozor, já mám taky pamatováka. Třeba

Legiovlak

takový krejčovský vagon. Ono si asi moc lidí neuvědomuje, že když jste si tehdy roztrhnuli uniformu, to nestačilo jen tak zajít nafasovat novou. Kam taky, že? Legionáři v Rusku si museli zkrátka poradit sami. A prý byli nesmírně kreativní – chtěli se líbit ženským, a tak vymýšleli, jak si uniformu vylepšit. Někdo měl parádní čepici, někdo si nechal na stehnech rozšířit kalhoty po vzoru jezdeckých rajtek, ten měl pár knoflíků navíc, prostě to za chvilku byl každý pes jiná ves. Vlastně se uniformy sjednocovaly až někdy kolem roku 1919 ve Vladivostoku.
Měrka: Vy o tom tak kolego něco můžete vědět. Byl jste někdy na vojně? Já ano, budu vám o tom někdy vypravovat. Ale máte pravdu. Většina legionářů ji opravdu dostala vlastně až na cestu domů a nikdy v ní nešli do ostré akce.
Studentka Nuzíková (vstupuje nesměle do kabinetu): Dobrý den pane profesore. Mohla bych poprosit o uvolněnku? Já po čtvrté hodině musím…prostě musím. Ale opravdu.
Nezdařil: A kde máte slečnu Skoumalovou? Vy dvě vždycky chodíte jak Castor a Pollux.
Nuzíková: Kastrol? Fuj! Toho bych se teda nikdy nedotkla!
Měrka: No slyšíte to pane kolego? Kam ten svět spěje. Ale co se s nimi budeme zlobit. Nuzíková, támhle si sedněte, vyplňte si tu bumážku a nechte nás pro všechno na světě pokračovat v rozhovoru. Ale s tím kastrolem to vlastně byla dobrá poznámka. Teda polní kuchyni jsme v Legiovlaku neviděli, ale v těpluškách, vagonech, ve kterých bydlelo mužstvo, nebylo o nějaký ten hrnec nouze. Ale vytápěno to bylo malými kamínky stojícími uprostřed vagónu. Ovšem čaj se na nich uvařit dal.

Legiovlak

Nezdařil: Pravda, pravda. Ale v ruské zimě vám taková kamínka vagón vytopit nedokázala a legionáři si museli dávat pozor, aby ve spánku nepřimrzli ke kovovým částem těplušky. Ovšem víte, co mě zaujalo úplně nejvíc? Průvodce! To vám byl náramný chlapík, který toho o legiích věděl opravdu spoustu. A to byl mladší než já!
Měrka: Na průvodce jsme měli taky štěstí. Víte kdo nás provázel? Náš absolvent! Vítězslav Uvíra! To jméno si dobře pamatujte, jednou se dostane do školních učebnic. Hned jak začal mluvit, poznal jsem svoji školu – to vám byl koncert! Kdybych tam provázel já, udělám to úplně stejně.
Nezdařil ke studentům: A co vy dva tu vlastně ještě pořád chcete?
Nuzíková: Když nás to zajímá… Ty legie, těplušky, Uvíra a tak.
Vajda: Ano, ať pan profesor ještě vypravuje o legiích. Vždyť vy jste to skoro zažil, viďte?
Měrka: No dovolte! Ale dobrá – poslouchejte…
Školní zvonek: Pam pam padadam, pam pa dam pam!
Nezdařil: To není možné. Chcete říct že už zase zvoní? Tak to už vám toho asi moc nepovyprávíme…

Legiovlak

Měrka: Ale nebojte se – všechno má své řešení. O legiích ještě něco uslyšíte a z úst možná povolanějších, než jsou ta naše. Kontaktoval jsem totiž průvodce Víťu Uvíru a on se uvolil k rozhovoru pro Glossarium. Otázky pro něj vymysleli sami frekventanti dějepisných seminářů a určitě to bude stát za to.
Nezdařil: Ale teď už pojďme, ať zbytečně nemárníme čas. Pane kolego, nevíte náhodou kde učím?
Měrka: Zrovna jsem se vás chtěl optat na to samé – já totiž také nevím, kam mám jít. Ale víte co, zeptáme se Vajdy s Nuzíkovou, ti už budou vědět.
Nuzíková, Vajda: Tak tedy pojďte, my vás dovedem…

Měrka & Nezdařil