Jmenuji se Jiří. Úvod bych měl, pojďme pokračovat. Chcete-li slyšet můj příběh, máte ho mít celý.
Byl jsem normální dítě, narodil jsem se v devíti měsících svým biologickým rodičům, vážil jsem tři a půl kila a měřil 38 centimetrů. První slovo bylo máma a první krok jsem udělal v jednom roce. Byl jsem regulérní batole.
Ve třech letech jsem začal chodit do školky. Narazil jsem na první životní překážku. Nenávidím děti. Křičí, brebentí a pobíhají. A co je nejhorší – dělají nepořádek. Hřích, který se nepromíjí. Tři roky jsem uklízel. Pohled na rozkopané hračky ve mně probouzel touhu ubližovat. Musel jsem, prostě musel.
Potom nastala školní léta. Jako správný prvňák jsem měl přezůvky a pytlík na tělocvik připravené už v červnu. Nenechal jsem se vyvést z míry, nic mě nepřekvapilo, jenom děti byly stejně hrozné jako ve školce. Nastalo nejkrásnější období mého života.
Vstával jsem pět let ve stejnou dobu, pět let jsem byl nejpořádnější žák, pět let jsem měl dokonalý systém na lavici, pět let jsem byl za podivína nenáviděného bandou tupců a byl jsem rád.
Jakmile se naskytla příležitost jít za lepším, šel jsem. K přijímacím zkouškám na gymnázium jsem se pilně připravoval a bez mrknutí oka jimi prošel. Víte, já měl vizi, mířil jsem vysoko. Nevěděl jsem kam, ale nepředstavitelná vůle mě hnala dál. Bylo to ta stejná vůle, která mě nutila být perfektní. Já totiž ještě věřil v dobré lidi…
Dostal jsem se na gymnázium a čekala mě rána ještě větší, než tehdy ve školce. Moje představa o distingované společnosti se rozplynula do ztracena. Byli stejní. Byla to banda uřvaných, nepořádných opičáků, ale aspoň špetku rozumu měli. I v těchto galejích jsem si našel pozitiva. Nastalo osm dokonalých let, stejný program, stejný rytmus, stejný styl. Jen nároky byly větší, ovšem srovnal jsem krok a opět jsem byl na vrcholu.
Z odborné literatury jsem se dozvěděl,  že to, co dělalo mé spolužáky ještě nechutnějšími, než na co jsem byl připraven, byla puberta. U sebe jsem tyto projevy nezpozoroval, nečekaně.
Mílovými kroky se blížil můj sen, maturita. Poznal jsem stres, překonal ho a odmaturoval s nejlepším možným výsledkem.
Po gymnáziu jsem odešel na vysokou školu studovat geologii. Ta léta jsem trpěl, nečekané zvraty a téměř žádný rituál. Jednou jsem si dokonce našel dívku. Neměl jsem to dělat. Vypadala inteligentně a spořádaně, zdání ovšem klame, byla nemravná jako ostatní. Časem jsem získal titul a práci ve výzkumu.
Je středa 16. Března, ráno jsem se vzbudil se zvláštním pocitem. Musím něco udělat! Zmateně házím věci do kufru a utíkám neznámo kam. Doběhl jsem na letiště. Edinburgh! Okamžitě kupuji letenku. Před dveřmi do letadla se zastavuji. V hlavě se mi trochu rozjasní. Co to dělám? Odjíždím, teď položím nohu do letadla a změní se mi život. Tři, dva, jedna, teď.
Jmenuji se Jiří. Je mi 35 let. Mám ženu a dvě zdravé děti. Žiju kousek za Edinburghem, po zahradě nám s neustálým rámusem běhají dva obrovští uslintaní psi a v přízemí domku máme krámek s drahými kameny. Na venkově jde obchod pomalu, ale nestěžujeme si, máme se fajn.
Neptejte se mě, co mě to tedy popadlo, nevím to, ale vím, že to bylo to nejlepší, co se mi kdy v mé kdysi tak puntičkářské hlavě prohnalo. Byla to prostě ta nepředstavitelná vůle…