Milí čtenáři, pakliže jste 16.9. byli jinde než v pražské Synot Tip Aréně, přišli jste o ten nejlepší koncert v dějinách lidstva. Nemluvím o nikom jiném než o fenomenálních Coldplay, kteří mi zpestřili nedělní večer doslova a do písmene.

Cesta Prahou kolem páté hodiny odpoledne není nikdy jednoduchá, když k tomu ovšem připočtete nezanedbatelných 35 tisíc lidí, kteří míří ze všech světových stran jedním směrem, je třeba počítat s menšími prostoji. Totéž se nedá říct o pohybu na stadionu samém. Přišly jsme s předstihem, ale nebylo toho třeba. Nicméně když už jsme měly tu možnost, šly jsme se postavit necelých 10 metrů  od hlavní stage a zajistily si tak vynikající místo po celou dobu trvání koncertu.

Úvodní skupinou byli Charlie XCX. Tribuny se začínaly plnit a já tímto závidím všem, kteří zde ještě nebyli, protože tato skupina mě vskutku neoslovila. Ze své pozice jsem měla dokonalý výhled na poněkud svéráznou zpěvačku, jejíž styl nebyl šálkem mé kávy. Druzí předskokani byli Marina And The Diamonds. Název skupiny mi nic neřekl, stejně jako vzhled zpěvačky v kontroverzních růžových šatech. Jenže hned, když jsem uslyšela její hlas, bylo jasno. Ještě před hvězdami programu jsme si poslechli skladby bodující v hitparádách jako Primadonna nebo Holywood. Nastala ta správná atmosféra a všichni mžourali po hodinkách, technici pobíhali po jevišti, nervozita stoupala. Deset minut, pět, dvě, minuta. Kde jsou? Znělka hrála, světýlka blikala, publikum šílelo, ale Coldplay si dali načas.

Pak to přišlo. Byli na scéně spolu s úvodním ohňostrojem. První byla energická píseň Hurts like heaven, která byla pořádným nakopnutím. Než jsme se stačili vzpamatovat, mluvil na nás frontman Chris Martin. Volně přecházel z češtiny do angličtiny, ale rozumět mu bylo dokonale, byli jsme pozdraveni a upozorněni, že do toho dají všechno a že odehrají ten zatraceně (s přimhouřenýma očima může být i toto překlad slovíčka f***ing) nejlepší koncert. Fajn vědět.

S další In my place jsme se stali terčem miliard papírkových konfet inspirovaných albem Mylo Xyloto. Když se všichni natahovali vzhůru, aby si nějakou svoji chytli, začali blikat do rytmu náramky, které dostali u vstupu. Dav o třiceti tisících hlavách se rozzářil do kvanta barev. Do toho všeho přibyly obrovské nafukovací balóny, se kterými si volně přihrávalo publikum spolu s Chrisem.

Měla jsem strach, aby nehráli jen písničky z nového alba, ale obavy to byly zcela neoprávněné. Novinky (skladby z Mylo Xyloto) i staré pecky (například Yellow, Violet Hill, Viva La Vida a další) byli v rovnováze. Hity se střídaly, chvílemi jsme se ocitali v melancholickém rozpoložení u pomalejších písní a pár minut nato se obecenstvo mohutně odráželo, jako jeden muž, od země v rytmu něčeho živějšího.

Skupina se celou dobu účinkování pohybovala všemi směry, ale v jednu chvíli, když už celá ta pohádka trvala delší dobu, náhle zmizeli. Diváci sebrali síly a z vykřičených hlasivek vydali neskutečný rámus a skandování, ale pánové nikde. Náhle se odněkud zezadu ozvaly tóny Speed of Sound. Za minutku, kdy jsme stihli znervóznět, oběhli celou arénu a Chris si stihl převléct tričko. Přesně on se evidentně bavil neméně než my, smrtelníci dole, z recese chtěl začít píseň smíchem, který mu tak trochu nevyšel a už byla ve vzduchu chyba. Se smíchem se omlouval, že se prostě až moc baví a celá kapela rozpačitě začínala naněkolikrát znovu. Jako by snad někomu vadilo, že jsme mohli vidět, že i Coldplay jsou jenom lidi.

Po návratu na hlavní podium jsme si užili ještě Cloks, tklivé Fix You a závěr patřil Every Teardrop is a Waterfall.  Ačkoliv bylo všem jasné, že ještě pár dní budou chraptět, snad každý v euforii zpíval až do poslední minuty a závěrečný aplaus se nenesl v o nic tišším duchu.

Obvykle se držím více či méně objektivní formy podávání informací, ale víte, když si člověk splní sen, nejde zachovat chladnou hlavu. Ale mohu být stručná. Coldplay byli naprosto famózní! Ač je to poměrně výrazný posun od undergroundové kapely, kterou byla na začátku (což je mi milejší než monstrózní mainstream), nedá se říct, že by kluci z Anglie měli nosy nahoru. Nadšení, které z nich čišelo, bylo takřka hmatatelné a jejich fanoušci z celé Evropy, kteří dorazili do Edenu, nebyli o nic chladnější, což je ten správný předpoklad pro výbornou show.

Navštívila jsem už více koncertů tohoto ražení, ale Coldplay byli široko daleko, na věky věků, prostě a jednoduše – nejlepší.

Fotografie jsou od Terezy Schwanové, dále z webu coldplay.com.