Émile Zola je bezesporu jedním z nejvýznamnějších autorů realismu. Mezi jeho díla se mimo jiné řadí také román Tereza Raquinová, který pojednává o nespokojené ženě, jejíž vlastní povaha byla celý život utlačována, o zradě, vášni, ale také nenávisti a lásce.

Tereza, dcera námořníka, je od útlého dětství vychovávána svou tetou společně s neustále nemocným bratrancem Kamilem. V Tereze je potlačována její přirozená veselá povaha, své dny tráví společně s Kamilem v temných zatuchlých místnostech. Trpí, ovšem navenek se zdá spokojená a šťastná. Její mučednictví vrcholí ve chvíli, kdy si Kamila bere z lásky a vděčnosti, kterou chová k tetě, za muže. Vše se zdá v pořádku až do okamžiku, kdy se v Terezině blízkosti objevuje Kamilův dávný přítel Laurent. Ten se stává Tereziným milencem. Společně se dohodnou na vraždě Kamila, která ovšem učiní jejich život nesnesitelným. Láska a vášeň, kvůli které se činu dopustili, je okamžitě pryč. Navzájem se týrají svou přítomností, nenávidí se a vyčítají si vraždu, kterou považuje jejich okolí za nešťastnou náhodu.

V době, kdy onemocní paní Raquinová, Terezina teta, je Laurentův a Terezin vztah v troskách. Teta, která není schopna podat svědectví o otřesných poměrech v jejich domácnosti, protože je upoutána na křeslo a není schopna mluvit, se dozvídá o spiknutí a strašné zradě. Stejně jako pár samotný ale i ona ví, že nejhorším trestem jsou pro ně výčitky svědomí.

Na Zolově románu jsou dle mého názoru nejzajímavější právě Tereziny vnitřní pohnutky, které jsou vylíčeny v dlouhých pasážích. Krátké jednoduché věty si mnohdy protiřečí, ale ve většině případů naprosto dokonale vystihují depresi a strach ženy, která zavraždila vlastního manžela. Naproti tomu se Laurentova povaha, původně veselá a nespoutaná, mění a dělá z něj křečovitého ustrašence, který již není schopen probudit v Tereze žár její potlačované temperamentní povahy.

Téměř záviděníhodný milenecký svazek plný vášně a lásky? Člověk si až řekne, že by to stálo za hřích. Když ale otáčíte stránky jednu po druhé, měníte postupně názor. Sama jsem si položila otázku, proč doopravdy Kamila utopili. Bylo to opravdu kvůli lásce a tomu, že jim právě neduživý Terezin manžel bránil ve štěstí, nebo se v okamžiku vraždy jednalo už jen o touhu dodržet slib, který si kdysi dali? Proč je tížilo svědomí, když si byli dobře vědomi toho, co chtějí udělat? Byli snad doopravdy tak naivní, že čekali, že bude všechno jako dřív?

Zola sám v předmluvě k tomuto dílu napsal, že bylo odmítáno a odsuzováno, že jej psal s vědomím, že sklidí především kritiku. A ve mně vyvolal jedinou otázku – jsou výčitky svědomí, které doženou člověka až k sebevraždě opravdu možné, nebo se jedná jen o romantickou představu lidí, kteří doufají, že nikdo nemůže být tak zlý a pokroucený, aby byl schopen se smířit s činem tak odporným jako je vražda?

Nemohu říci, že jsem byla knihou nadšena, příběh, který obsahuje, se jistojistě nestane mým oblíbeným. Proč ale nezabrousit do literatury, po které nesahám denně?