Fotografie Matyáše Theuera.

Když se mi doneslo, že se bude konat zpracování Havlovy hry Zahradní slavnost, zpozorněla jsem. Ovšem v tom okamžiku, kdy jsem zjistila, že herecké obsazení bude v podobě profesorů, studentů a absolventů Wigymu, mi bylo jasné, že tuto hru musím při první příležitosti vidět! A taky se tak samozřejmě stalo.

Navštívila jsem hned první z představení, dostavila jsem se tedy v úterý 19.6. do Staré Arény. Vzhledem k tomu, že prostory této budovy neposkytují zrovna velkou diváckou základnu, bylo nutné, se předem nahlásit, aby si měl člověk kam sednout. Usadili jsem se v nejpohodlnějších vrchních řadách a představení mohlo začít.

Na scéně se objevila rodina Pludkova, otce Oldřicha ztvárnil pan profesor Smolák, ženu Boženu Jaroslava Indrová a především syna Huga pan profesor Krchňák. Prvních pár minut se neslo spíše ve vizuálním duchu, než aby byl divák uchvácen hlubokými rozmluvami, o to více jsem si ovšem užívala pocitu vidět profesory v poněkud netradičním prostředí.

Postupně se před námi ukázali bývalí (a vlastně i jeden současný) studenti Wigymu a příběh se před námi rozvíjel úměrně tomu, jak rostl úžas nad výkony herců. Od prvotních her šachů se Hugo změní v hosta zahradní slavnosti likvidačního úřadu, kde se setkává s uvítací dvojicí tajemníků (Ondřej Filip a Gabriela Plchotová) a dá se do dlouhých rozmluv s uvaděčem Plzákem (Jakub Sosna, který zároveň celé představení režíroval). Ve třetím dějství se jedná o likvidaci samotného likvidačního úřadu, což přináší nemalé zmatky a komplikace. V celém procesu figuruje samozřejmě ředitel úřadu (Tomáš Noskievič) ale i Hugo, který se k úřadu dostal právě přes slavnost. Pludek splní úkol, jež mu rodiče při odchodu dali, a své společenské postavení pozvedne dokonale. Naučí se byrokratickému, bezobsažnému jednání s takovou grácií, že jej ani doma nepoznají.

Byla jsem od začátku nesmírně zvědavá na celé ztvárnění. Ovšem již po několika minutách jsem zírala takřka s otevřenými ústy. Profesoři se zhostili svých úloh dokonale, ale samozřejmě nejen ti. Ovšem nebudeme si nic nalhávat, Krchňák exceloval. Několikaminutové proslovy pronášené obdivuhodnou rychlostí, které, myslím si, ani ti nejbystřejší nebyli schopni vstřebat celé, vyvažovaly dlouhé strnulé scény s kamennou tváří, kdy se pan profesor stával jakousi živoucí kulisou a my jen hádali, jestli vůbec dýchá.

Doufám, že touto hrou, která  byla vlastně už druhou, po Odcházení, dramatizace nekončí a pevně věřím, že budu mít možnost ještě něco podobného zhlédnout. Všem účinkujícím patří upřímný obdiv i dík.