Před několika týdny jsem se rozhodla zpestřit si sobotní dopoledne ne zrovna obvyklým způsobem. Prozradila jsem příslušným osobám své přání, to jest jít na střelnici, slovo dalo slovo a v sobotu 26.5. jsem navštívila Den otevřených dveří na Střelnici ve Staré Běle.

Počasí mi přálo a po příjezdu do areálu jsem měla možnost ve slunečních paprscích projít všechna střeliště. Ale koukání na postavené terče nebyl můj záměr, takže jsem si vybrala adekvátní zbraně z široké nabídky, která byla rozprostřena na několika stolech. K půjčení byly malorážky, velkorážné pušky a pro opravdové labužníky v tomto oboru i poněkud vyšší kalibry, např. policejní brokovnice. Stačilo vybrat si, na co si troufáte, popadnout krabičku nábojů a kompetentní osobu se zbrojním průkazem (bez tohoto dokumentu to bohužel nejde). Samozřejmě ne každý přijel plně vybaven, a tak správce, pan Marcel Žurovec, dal k dispozici terče, chrániče sluchu, brýle a podobné nezbytnosti.

Jako první jsem sáhla po pušce Remington 22, která mi jakožto začátečníkovi padla a během pár minut jsem začala sklízet své první úspěchy. Má druhá byla Remington 1911 R 1. Potom co jsem elegantně proděravěla první terč v těch správných místech na vzdálenost více než 100 metrů, pro mě byla tato volba zklamáním. Až po jisté době jsem našla jakýsi grif, který usměrnil kulku do terče, nicméně zjistila jsem, že ležérní střílení od boku s jednou rukou svázanou a druhou pohmožděnou, jak to známe z filmů, zkrátka není úplně možné.

Ačkoliv se mi neustálé nabíjení, míření a napjaté kontrolování průstřelů líbilo, nevydržela jsem u toho dlouho. Brouzdala jsem okolím a narazila na jiné, rovněž zajímavé typy střelby. Prvním byl klasický airsoft. Musím říct, že potom, co jsem si hrála na agentku policie s reálnou zbraní mě panáčci, kropení spoustou oranžových kuliček příliš neuchvátili, nicméně toto stanoviště s nezpochybnitelným entuziasmem využívaly děti. Další byla střelba na asfaltové holuby, nutno podotknout, že zde jsem jenom stála a s obdivem pozorovala ty, jež se neomylně strefovali do trenažéru neřízeně plachtícího obzorem. Tím, co by také stálo za zmínku, byla laserová střelnice. Ta je poskládána v podstatě z dataprojektoru a speciálně upravené pistole, která je synchonizovaná právě s plátnem. Ti, kdož se zprvu báli sáhnout na skutečnou zbraň, získávali zkušenosti právě zde a samozřejmě již výše zmíněné děti tady řádily jedna radost a vznikal rekord za rekordem.

Nepovažuji se během pár hodin za nadšence či odborníka, ale jako laik můžu říct, že pro mě byla tato nevelká událost příjemným zážitkem nabitým zkušenostmi. Popravdě řečeno místo jsem navštívila především ze zvědavosti. Poznatků jsem si odnesla hned několik, tím nejsilnějším z nich je, že střílet do srdce od pasu je vážně jen šikovně narafičená lest a že střelba jako taková je možná opravdu sport. Vždy jsem se na ni, jako na olympijskou disciplínu dívala skrz prsty, po sobotě se můj názor vcelku změnil, když jsem zjistila, kolik úsilí a fyzické námahy to dá. Jsem ji jistá, že příští akce rovněž využiji.