O nové knize kultovního českého spisovatele Jiřího Kulhánka by se souhrnně dalo říci, že je plná překvapení.
Zatímco ve většině příběhů vyprávěných v ich-formě toho čtenář ví stejně jako hlavní postava, která na začátku knihy zrekapituluje své dosavadní zkušenosti a zážitky s problémem, s nímž se potýká, ve Vyhlídce na věčnost na něco takového není čas. Sympatický hlavní hrdina Jan totiž má od prvních stránek knihy příliš mnoho práce s vrážením zlomených kartáčů na drbání zad mrtvolám do očí a zachraňováním malých blonďatých holčiček s růžovou (později mírně očazenou) mašlí. Až ve chvíli, kdy po jedné obzvlášť „pekelné“ bitce upadne na pár dní do bezvědomí, má čas se podělit o spletitou historii svého dosavadního života. A že to je Historie!

Oproti předchozím knihám pana Kulhánka, které se odehrávaly v podstatě ve skutečném světě, ač třeba ve vesmíru nebo ve virtuální realitě, se ve Vyhlídce na věčnost vydáme do oblastí záhadnějších a zamlženějších, do oblastí mýtů a legend. Ačkoliv se Kulhánek spirituálního tématu již trochu dotkl v tetralogii Divocí a zlí, zde je téma duchovna výraznější a hmatatelnější. A jak lépe zkombinovat takováto témata s typickými „kulhánkovskými“ potoky krve, hromadami mrtvol a cynickými komentáři, nežli se vydat na přání nechutně bohatého šlechtice lovit do pekla?
S pragmatičností sobě vlastní se autor vypořádává s popisem pekla a cesty skupiny velice dobře vyzbrojených odvážlivců skrze něj: nafukovacím člunem překonat řeku Acheron a pédevadesátkou prostřílet Luciferovi hrudní koš… to snad stačí na vytvoření si přibližné představy o ladění tohoto literárního výtvoru.

Je zajímavé, že ačkoliv hlavní náplní činnosti veškerých Kulhánkových postav je vraždění a masakrování, tyto postavy jsou v podstatě kladné. Dosahuje toho kromě psaní v první osobě (čímž čtenáři přiblíží motivy hlavní postavy) i tím, že vymyslí nebo použije “záporáky” ještě mnohem horší, v boji proti nimž se pár (stovek, tisíců…) nevinných obětí dá jednoduše přehlédnout. V této knize jako největší myslitelné zlo vytahuje téma nacismu a druhé světové války, což na spoustu lidí jistě spolehlivě zabírá.

Největším, a nutno říci že ne zcela příjemným překvapením, pro mě ovšem byl důvod, proč hlavní hrdina přežil, díky čemu se zvládl vypořádat se všemi nástrahami. Skutečně jsem nečekala, že se Kulhánek dopustí něčeho tak patetického, jako je zvrat typu „hlavního hrdinu zachrání láska“. Něco červené knihovny se sice vyskytlo již v předchozích knihách, ale nikdy jako dominantní motiv.
Částečné navázání na Noční klub a okamžité zlikvidování téměř všech jeho postav je ocenění hodné, ovšem značně podezřelá mi připadala změna Karolíniny sexuální orientace. Tato záležitost byla v Nočním klubu prezentována jako beznadějná a dle mého názoru jde ruku v ruce s výše zmíněnou romantikou.

Drobným mínusem knihy jsou dle mého názoru scény jako „Lucifer si stěžuje na ukecanost archandělů“. Kulhánkovy knihy jsou plné klišé, to ano, ale zmíněné scény působí až fraškovitě a neoriginálně.
Dokonale idylický konec a zdánlivé vyřešení všech minulých, současných i budoucích problémů je také typické pro všechny jeho knihy, ovšem vzpomeňme si třeba na již zmíněný Noční klub. Budoucnost se nemohla jevit růžověji a jak pan Tobiáš skončil? (To samozřejmě nebudu prozrazovat.)
Nechme se tedy překvapit, třeba po upírech a démonech přijde ještě něco horšího…

Abych to shrnula: neomdléváte-li při pomyšlení na krev a další tělní tekutiny a oceníte-li značně cynické komentáře, s čistým svědomím vám jako oddechovou četbu tuto knihu mohu doporučit.