Kareta obrovská /Zdroj: commons.wikimedia.org, P.Lindgren/

Mgr. Hana Svobodová je zakladatelkou projektu “Chráníme mořské želvy”. V roce 2011 ukončila studium na katedře Ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zájem o ochranu ohrožených živočichů ji zavedl do Mexika, Indie, Thajska, Malajsie, Bruneje a Singapuru, Její nedávná přednáška na Wigymu mě zaujala natolik, že jsem se rozhodla požádat ji o rozhovor.

Jak jste se vlastně k tomuto “povolání “ dostala?

Vlastně to není povolání v pravém slova smyslu, spíš takový koníček či poslání. Já pracuji ve vzdělávacím centru TEREZA a podporuji učitele, aby učili o přírodě zajímavěji, venku a ideálně tak, aby žáci bádali a přicházeli věcem na kloub sami. Ochrana mořských želv je něco, za co člověk v Čechách výplatu nedostane, ale je to pro mě velmi důležité a tak už to dělám 14 let. Začalo to tak, že mi rodiče za vysvědčení koupili v první třídě želvu, starala jsem se o ni, hodně o nich četla a zjistila jsem, že potřebují pomoci – že mnoha druhům hrozí vyhynutí. A tak jsem v 18 letech jela jako dobrovolník na projekt na ochranu mořských želv do Mexika a nakonec jsme želvám věnovala bakalářskou i diplomovou práci na PřF UK.

Jak na to reagovali lidé kolem vás?
Když jsem jela do Mexika, rodina se velmi bála. Vlastně se bojí pořád, když na dlouho jedu do zahraničí. Byli by raději, kdybych byla s nimi doma a ne že každou dovolenou místo odpočinku pojedu do Indonésie. Říkám si ale, že to je normální. Každý si představuje štěstí jinak a já jsem šťastná, když mohu poznávat nová místa a pomáhat želvám i lidem, aby se vzdělávali a měli rádi přírodu.

Jak často se vídáte s rodinou?
Když jsem v Indonésii, někdy se i půl roku nevidíme, ale telefonujeme si, dnes v době internetu a sociálních médií můžete být v kontaktu téměř pořád.

Máte nějaký oblíbený druh želv?
Nejraději mám karety obrovské. Těch se u nás na ostrovech líhne nejvíce a já zbožňuji tu chvíli, kdy vidíte rovný písek, najednou se to začne celé hýbat a z hnízda vyleze i stovka maličkých želv.

Hana Svobodová

Jak přesně pomáháte želvám?

V oblasti Berau, která je osmým nejdůležitějším místem pro karety obrovské na světě, hlídáme tři ostrovy před pytláky. Navíc učíme děti, aby měly rády přírodu, a snažíme se místním ukázat alternativní způsoby obživy, třeba aby místo z želvoviny vyráběli suvenýry z kokosu. Jako konzultant také pomáhám i v jiných oblastech světa.

Co na tomto, “povolání” máte nejraději?
Ten pocit, že dělám něco co má smysl a také to, když vidím želvy se líhnout nebo když s nimi plavu v moři.

Za jak dlouho by želvy vyhynuly, kdybyste jim nepomáhali?
Na některých místech na světě už želvy vyhynuly, jinde jejich počty rychle klesají. Některé druhy by mohly vyhynout do dvaceti let, když je nebudeme chránit.

Jaké jsou největší chyby, co děláme?
Želvy se chytají do rybářských sítí, nemohou se nadechnout a utopí se. V některých zemích lidé stále jedí želví maso, vejce a z krunýřů želv vyrábí suvenýry. Velký problém je odpad v moři.

Jak můžeme pomoct my?
Na dovolené je třeba rozmyslet si, co jíme a kupujeme. Opravdu potřebujeme želví maso či vejce nebo náramek z želvoviny? Důležitá je také volba, které ochranáře podpoříme. V některých zemích malé právě vylíhlé želvy zavírají do bazénků, místo aby je pustili do moře. Těmto želvám v bazénu zakrní svaly, nemohou plavat, nevyvinou se jim dostatečně plíce, nemají přirozenou potravu a hlavně ztratí instinkt, kam se v dospělosti za 20-30 let vrátit naklást vejce. Je určitě lepší navštívit místo, kde chrání želvy přirozeně. Důležité je i snížení odpadu, který produkujeme. Každý také může přispět na platy ochranářů, i malá podpora nám pomůže, více najdete na http://www.morskezelvy.cz/

Co byste dodala na závěr?
Hlavně bych chtěla poděkovat, že se o situaci mořských želv zajímáte. Je mnoho lidí, kteří o problému nevědí a tak často při svých cestách spíše přírodě ubližují, než aby jí pomohli. Šíření informací je strašně důležité.

Velmi Vám děkuji, že jste si na mě i v době předvánočního spěchu udělala čas a poskytla mi rozhovor.

Také děkuji a přeji všem šťastné Vánoce.