Volební plakáty z roku 1946 převzaty z MD

Zlomové letopočty v našich dějinách bývají často spojeny s číslicí 8. Tušíte, k jakým událostem došlo v letech 1278, 1348, 1458, 1618, 1648, 1848, 1868, 1918, 1938, 1948, 1968 nebo v roce 1998? Také máte pocit, že vám něco při výuce dějepisu uniklo? Nevadí.  Studenti třetího ročníku semináře Obecných dějin vám v rámci projektu „Osmy“ přiblíží osudové osmičky národních dějin sérií reportáží a komentářů. Události, jež se staly dějepisným učivem, budou tlumočeny  tak, jak by o nich dnes referovala svobodná současná média.

/Kristýna Řepíková pro Glossarium/ Československá politická scéna se dnes otřásla v základech. Jde o největší politickou krizi od roku 1945, kdy skončila nejstrašnější válka v dějinách lidstva. Napětí v koaliční vládě komunisty Klementa Gottwalda, které se stupňovalo během loňského roku, dostoupilo v této chvíli svého vrcholu. Většina pozorovatelů se domnívá, že v následujících dnech je v sázce osud československé demokracie.
O co vlastně jde? Zrekapitulujme průběh událostí několika předešlých dnů. Komunistický ministr vnitra Václav Nosek vydal příkaz k odvolání osmi nekomunistických velitelů pražského Sboru národní bezpečnosti (SNB). Na jejich místa pak dosadil „svoje“ lidi. Když tato skutečnost vyšla před sedmi dny najevo, nekomunističtí ministři Gottwaldovy vlády důrazně protestovali a vyzvali Václava Noska, aby toto rozhodnutí pozastavil. Protože komunisté tuto výzvu ignorovali, rozhodli se nekomunističtí ministři konat. V pátek 20. února přesně v 16:00 podalo dvanáct demokratických ministrů demisi. Kdo patří mezi těch dvanáct statečných?
Petr Zenkl, Prokop Drtina, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský (všichni za Československou stranu národně socialistickou), Mikuláš Franek, Štefan Kočvara, Ivan Pietor Ján Lichner  (všichni za Demokratickou stranu), Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházka, Jan Kopecký (všichni Československou stranu lidovou).
Co tento krok znamená? Demise je krajním protestem proti agresivním  bolševickým praktikám Gottwaldovy komunistické strany. Někteří demokraté jásají, že konečně padla kosa na kámen, jiní hledí do budoucna s neskrývanými obavami. Osobně se domnívám, že k pochopení podstaty problému vystačí jednoduchá matematika.
V Gottwaldově vládě je 26 ministrů a po demisi dvanácti z nich zůstává v kabinetu většina – to je 14 mužů. Demisi totiž nepodali kromě komunistů sociální demokraté a bezpartijní ministři: Ludvík Svoboda a Jan Masaryk. Pokud prezident republiky Edvard Beneš podlehne komunistickému tlaku a demisi přijme, otevře se Gottwaldovi cesta k „sametovému“ převratu. Jednoduše doplní dvanáct chybějících ministrů a komunisté ovládnou všechny pozice. Demokraté tak vkládají svůj osud do rukou pana Beneše a doufají, že prezident demisi nepřijme a vypíše nové parlamentní volby. Odolá Beneš komunistickému nátlaku, který se dá očekávat? Nepodlehne stejně jako v září 1938? To ukáže nejbližší budoucnost. Neoficiální zprávy z Hradu hovoří o tom, že Beneš je již delší dobu zdravotně indisponován a nebude schopen obstát. Nadějí by mohl být Benešův výrok, pronesený v soukromém rozhovoru k Petru Zenklovi: „Nyní nesmíte v žádném případě ustoupit. Co se mne týče, já neustoupím. Se mnou můžete počítat.“ Komunistický premiér má ale všechny trumfy v ruce, jak o tom svědčí jeho výrok pronesený k soudruhům: „Modlím se k bohu, aby si tu blbost s demisí nakonec ještě nerozmysleli.“  Kdo s koho? To ukáže nejbližší budoucnost. Věřme, že se situace nějak vyřeší a demokracie bude zachráněna. To nejhorší, k čemu by mohlo dojít, je občanská válka. A tu si v Československu nikdo soudný nepřeje.