Paní K.

S paní K. se dříve nebo později na Wigymu setkáte. Ta dáma patří k dříve narozeným.  Oddaně postává před dveřmi svého nejmenovaného pěstouna, tak jako fenka čekající na svého  pána. Odkroucená léta z ní udělala  emblém Wichterlovy země. Již víte, koho mám na mysli? Povídat si budeme o paní Kopírce. Už to všechno dává smysl, viďte? Tak se tedy pohodlně usaďte, vyprávění bude pokračovat.

Na co asi myslí ta dáma v letech, když se kolem ní prohánějí stovky juvenilních jedinců? Že nemáte tušení? Já vám to prozradím – na důchod. Ano, přesně tak. Z nedalekého kabinetu zaslechla žalostné bědování kantorů, kteří si na tn.cz vypočítali svůj důchodový věk. A protože je edukační úsilí zmohlo, zadali špatné hodnoty a nevěřícně zírali na číslo  „86! let“. “Tolik?” zbledla kopírka. “Já mám také právo na odchod do křemíkového nebe. Co si počnu, když se o mě nebude můj opatrovník, profesor Smolák, moci postarat?”

Paní K mívá své vrtochy – někdy trochu pozlobí. Svou oběť si škodolibě vybírá – dneska to bude primánek. Submisivně se nechá nakrmit  několika drobáky, a pak to přijde. Šach mat. Ze svých útrob nevydá ani černou tečku na papíře. Potměšile pozoruje primánkovy oči, které se začnou zalévat slzami. Ten  sice sežene  pár dobrých duší, ale teambuilding, ani skupinový brainstorming nebudou dnes k ničemu. Kopírka se tiše směje, i když na její plastové tělo dopadají rány ze všech stran. Kapituluje až ve chvíli, kdy nejzkušenější člen kopírovacího týmu pronese kouzelnou formuli: „Pojďme za Smolákem!“ Ten je, pokud to netušíte, po Kopírce druhým služebně nejstarším obyvatelem Wichterlandu. Oba si pamatují pionýrské časy vynálezce knihtisku, mohučského mistra Johannese Gutenberga. Dveře kabinetu se otevírají a profesor Smolák si několika ráznými gesty zjednává respekt. Když se jeho hlava téměř dotkne paní K., kopírka zněžní.  Stačí pár vlídných slov a spokojenost se je  na obou stranách. Primánkovi se tak okamžitě dostane důležitých materiálů a Kopírka si užije pár intimních vteřinek se svým vyvoleným.

Ale tohle přeci není život, jaký by si přála. Proto se rozhodla šetřit si na svůj důchodový věk, aby nemusela na stará kolena žebrat nebo dokonce dožívat někde na skládce. Dobře ví, že musí být studentům nápomocna. Kopírování navíc studenty sbližuje a otevírá stavidla jejich výmluvnosti. Kopírka je vždy dobře informována – jen si představte, kolik drbů si v práci vyslechne.

Nyní však paní Kopírku vídávám velmi osamělou. Nikdo se k ní nehlásí. Je totiž začátek nového pololetí, kdy mezi stavem kantorským a nevázanou smečkou studentskou panuje nevyhlášené příměří. Paní Kopírka je v tomto období smutná. Nikdo se u ní nezastaví, nikdo jí nevloží do úst jediného sousta. Hladoví, chuděra. Hibernuje a spaluje sádlo nakřečkované v lepších dobách s úmyslem přežití těch pár dekád nebo alespoň do časů písemek, který se nezadržitelně blíží. Bude to její záchrana před mentální anorexií i depresemi. Ona to ví, stojí a čeká. Její čas přijde. Jednoho dne bude kolem ní opět zástup zoufalých flákačů, kterým je zatěžko pořizovat si v hodinách zápisy.  Její prázdné útroby se zase naplní.

Ale když tam teď jen tak nevinně spí, je mi jí až líto. Proto bych vás chtěla požádat, zastavte se u ní. Promluvte s ní pár vřelých slov, dejte něco na zub, poklepejte povzbudivě po rameni. Paní Kopírka to také nemá lehké.