Již dávno jsou pryč doby, kdy jste na mladé herce mohli narazit jen v příbězích pro děti. V současnosti, aspoň pokud bydlíte v Ostravě, máte štěstí. Janáčkova konzervatoř (a Gymnázium v Ostravě, ofic. název), místo s nejvyšší koncentrací umělců na metr čtvereční, a to minimálně v naší moravskoslezské metropoli, vychovává nejen mladé taneční či hudební talenty, nýbrž i herecké. Právě ty můžete vidět v představeních, jaké by si netrouflo zařadit do svého repertoáru ani Národní divadlo moravskoslezské.

Děvět působivých monologů v podání těchto studentů

Není nejjednodušší dostat se na představení nejmladších studentů herectví, účinkování totiž bývá zpravidla pouze pro přátele a rodinné příslušníky. A přesně tak to bylo i minulý čtvrtek. V maličké učebně v druhém patře, na jejichž dveřích upoutával pozornost nápis “myslete pozitivně” a jež byla vyzdobená všude, kde jen oko diváka mohlo dohlédnout, byste nenalezli žádné modely krychlí, obrovské tabulky s periodickou soustavou prvků ani vycpaný exemplář vypelichaného savce. Tím, čím útulná třída zaujala hned na první pohled, bylo pódium, které se již za pár okamžiku mělo stát prkny doslova světovými. Po kompletním zaplnění hlediště vystoupila profesorka herectví MgA. Alexandra Gasnárková s pár odlehčujícími slovy na úvod. “Když jsem se jich ptala (svých žáků, pozn. red.), co bych vám měla říct, odpověděli mi, prý jednoduše to, že jsou ti nejlepší a nejúžasnější,” svěřila se s úsměvem, přičemž pokračovala, “ovšem ale abych řekla pravdu, snažím se je vést ke skromnosti a pokoře.” Slov hlavní profesorky hudebně dramatického oboru prvního ročníku nebylo mnoho, ale i přesto stačila přivítat svou bývalou žačku, studentku JKO a stálou herečku divadla Na Vinohradech Lucii Štěpánkovou, kterou jste mohli vidět hrát například v seriálu Vyprávěj.

A jak tedy probíhalo celé představení? Základní osnova se nedá považovat se složitou. Devět studentů herectví předvedlo svých devět monologů, vybraných z literatury nebo sepsaných sebou samými. Rozhodně se ale nejednalo o nic veselého. Hrdinové, většina s problémem na celý život, se sešli, aby mohli vyprávět své životní příběhy. Za příjemného klavírního doprovodu si všechny hlavní postavy posedaly do půlkruhu, v němž, až na menší přesuny, strávily celou dobu. Zdali se děj odehrával v nemocnici, psychiatrické léčebně či nějaké organizaci, jež má za cíl pomáhat lidem, to se asi nikdy nedozvíme. Nicméně i bez této nepříliš podstatně informace si šlo představení užít do posledního vyřčeného slova.

První na řadu přišel Marek Pešl, který velice důvěryhodně popisoval myšlenky honící se v hlavě vraha nebo člověka toužícím se jím stát. Vystřídal jej Denis Kuboň, jenž vtipně podal příhodu mladého medika, snažícího se sbalit slečnu na “bazén plný mrtvol” pod pitevnou. Naopak vážnějšího tématu se chopila Kristýna Krajíčková, když zahrála mladé děvče válčící nejen s rakovinou, ale i se svou vírou v Boha. Vzápětí pokračovala Eliška Adamovská s monologem bulimičky, která z důvodu aby nedopadla jako její matka, obětuje své fyzické a následně i psychické zdraví. Jako z biografie známé rockové hvězdy vypadala role Josefa Doležala, jež poukazovala na prázdnotu života a z ní vyplývající závislost na drogách u populárních osobností. Na drogy navazoval i další monolog, a to Michaely Petřekové, jejíž postava, dívka závislá na návykových látkách, popisovala postupné ztrácení kontroly nad svým životem. Ondřej Maňák, tak se jmenuje student, který ztvárnil roli mladého smolaře, jemuž se smůla lepí na paty nejen při seznamování s dívkami. Plyšáka třímajícího Anna Polcrová si zahrála děvče psychicky poznamenané znásilňováním svým otcem. O odlehčený konec se postaral Patrik Böhm, jehož postava mladého chlapce se trápila tím, jak prožije následující léto. Bylo zajímavé sledovat, jak mu problém pomohla vyřešit právě výše zmíněná rocková hvězda.

Přechody mezi monology byly vyřešeny plynule a s ladností, což chránilo celkový dojem před rušivým skákáním z jednoho příběhu na druhý. Velice mě také potěšilo zpracování tohoto nepříliš veselého tématu – žádná část se rozhodně nedala nazvat “suchou”. Ačkoliv délka představení nepřesáhla tři čtvrtě hodiny, svou velikostí překonalo nejedno ostravské divadlo. Vzpomeňme si tedy za několik desítek let, až se tito “herci” rozprostřou po Národních divadlech, kde a jak začínali. A že jsme byli u toho.