Troufám si říct, že každý Ostravan zaregistroval jednu malou, takřka nevýznamnou událost jménem Colours of Ostrava.  Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o tom, co všechno tenhle termín obnáší, už to za mě udělali jiní. Rády bychom Vám spolu s Vendulou Kotyzovou, která psala svou část článku kurzívou, popsaly pár dní tohoto festivalu. Bohužel okolnosti nám nedovolily navštívit festival ve čtvrtek a pátek, tudíž se naše postřehy budou vztahovat pouze na polovinu konání.
Sobota, 16. 7. 2011

V sobotním programu nás zaujalo představení Divadla Sklep, Mlýny. Divadelní scéna, kde se adaptace Havlovy divadelní prvotiny konala, má omezenou kapacitu, tudíž jsme si musely vystát poměrně dlouhou frontu.  Jak se ale záhy ukázalo, stálo to zato. Dvacet let repríz už o něčem vypovídá, a přes ne zrovna nejčerstvější vzduch se nám tento názor jen potvrdil.
Hra obsahovala velké množství historických narážek a nejsem si jistá, že diváci všechny pochytili a náležitě ocenili. Na druhou stranu, čas od času vyřvávané vulgarismy vždy odměnil ohromný výbuch smíchu. Z hlasitosti tohoto projevu u některých lidí jsem dokonce měla dojem, že si později chtějí sehnat videozáznam představení a ve zvukové stopě rozpoznat svůj hlas.
Příjemné počasí nám dovolilo prozkoumat každý kout areálu a s jistotou můžeme tvrdit, že organizace prostě klapala. Vzhledem k tomu, že jsme se kvůli Mlýnům dostavili nebývale brzy, záhy nás dostihl hlad. Bylo z čeho vybírat, jen se člověk musel předem smířit s tím, že se zrovna zdravou stravou nelze počítat a ceny jsou možná trochu vyšší.

Poněvadž jsme se šly porozhlédnout i na Festival v ulicích, dorazily jsme až na Lisu Hannigan, která se představila na Park stage.

Zdržení na Festivalu v ulicích, kam jsme  si odskočily na Tomáše Kluse, za to rozhodně nestálo. Bez ohledu na skutečnost, že jeho hudba není přímo můj šálek kávy, musím uznat, že zpívat bezpochyby umí. Zato mluvený projev, přestože byl jistě připravený a natrénovaný, působil trochu “jednodušším” dojmem.
Jako další jsme se rozhodly pro N.O.H.A. Mně jejich koncert přinesl trochu zklamání, čekala jsem o něco více tolik slibovaného temperamentu. Krásně navazoval Frank Yamma, který je originální jak původem, tak hudbou.

Naivně jsme si myslely, že půlhodina nám pro přesun z hradu na New York City stage bude stačit, bohužel, opak byl pravdou, ve frontě jsme strávily více času než na koncertě Plastic People of the Universe.

Když jsme se konečně dostaly dovnitř, jejich vystoupení už skoro končilo.
V pozdějších hodinách jsme si nenechaly ujít The Horrors. Vyjádřila bych to asi takto: ti nezklamali.

Apollo 440 ve mně zanechali hluboký dojem. Jejich koncert mi připadal jako adekvátní tečka kulturně náročného dne.

S tím souhlasím. Mě osobně překvapilo, že přestože jsem o skupině Apollo 440 slyšela poprvé, mnohé jejich písničky jsem znala.

Neděle, 17. 7. 2011

V neděli jsme se jako první rozhodly pro FiHa. Jejich koncert jsme nenavštívily poprvé (dokonce ani podruhé…) a jako vždy mi chytlavé texty zněly hlavou ještě dlouho, a to nejen proto, že jsem stála hned u podia –

– stejně jako snad každý současný či bývalý student našeho gymnázia, který letos navštívil Colours. Určitý patriotismus zjevně sídlí v každém z nás. Wigym v první řadě na koncertě FiHa to potvrzuje.

Pak jsme na chvíli opustily areál Colours a šly jsme navštívit Festival v ulicích, kde  lákadlem byli pochopitelně Charlie Straight. Ti, až na rozhalenku zpěvákova trika, ve mě zanechali veskrze pozitivní dojem.

Ještě před návratem na Černou louku jsme zabrousily do sítě uliček kolem Masarykova náměstí, kde nás zaujala skupina s názvem Retro Jokers, sestávající se čtyř členů, sedících na chodníku, zpívajících a drnkajících na kytary. Po pár písničkách oznámili, že jsou unavení a tím toto představení skončilo.

Dále jsme se šly podívat až na SMOD. Exotické trio ve mně nechalo hluboký dojem.

Zvědavě jsme se šly podívat také na Yanna Tiersena. Jelikož takových zvědavců bylo víc, nesehnaly jsme dobrá místa, tudíž jsme z toho „moc neměly“.
Nešlo vynechat jednu z nejhlasitějších skupin světa, Swans. Zanedlouho se ukázalo, že tento titul nedostali jen tak pro nic za nic. U Mittal stage jsme vydrželi jen nedlouho, protože to opravdu nebyl náš pověstný šálek čaje.

Swans, podle nepostradatelného Průvodce barev, se v posluchačích snaží jitřit a aktivizovat bolest. Rozhodně jsme potkaly pár lidí, kteří vypadali, že trpí bolestí. Zda to bylo způsobeno hudbou této skupiny, nebo šlo o následek “kvalitní stravy”,  podávané ve stáncích po celém areálu,  je ve hvězdách.

Celý festival uzavírali Grinderman. Nick Cave, volně plavající nad davem, dostal do pohybu tisíce fanoušků, kteří zaplnili snad každé volné místo.

Jen nerada jsem odcházela s vědomím, že podobně Černá Louka a Slezskoostravský hrad ožijí až zase za rok. Pásek na ruku, který jsem hrdě nosila po celou dobu trvání, jsem jen nerada odstřihla a přidala k dalším barevným proužkům s vlastní historií.