/-pozn. red.-/ Druhou maturantkou a redaktorkou Glossaria, jejíž maturitní práce byla hodnocena maximálním počtem 30 bodů, je Antonie Nováková. Začtěme se do její postapokalyptické sci-fi povídky, plynně navazující na motiavční text (ten je zvýrazněn kurzívou).

Píše se rok 2175. Země byla napadena! Děsivá monstra, strašnější než nejhorší noční můry, ovládla naši planetu. Kdo se včas neukryl do podzemí, byl zničen. Přežilo jen několik zástupců lidské rasy. Začíná postapokalyptická budoucnost, v níž nepřátelé lidstva mají převahu. Zatím…

Každé ráno vstanu, obleču se do těžké nehořlavé uniformy, za pásek zastrčím svou malou zbraň a vydám se vstříc naší základně. Je to rozlehlý komplex budov, který je rozprostřen pod celým městem. Obsahuje nejrůznější chodbičky, uličky a odbočky pro zmatení nepřítele.

„Ahoj, Anno, dneska ti to velice sluší,“ zavolá na mě od svého stolu Matěj. Dělá to tak každé ráno, již po čtyři měsíce. Já se jako pokaždé usměju a usednu vedle něj. Rozhlédnu se. V jídelně je asi dvacet lidí, na chlup stejných jako já. Kruhy pod očima jako pytle plné mouky. Uniformy špinavé tak, že černou barvu nepřipomínají ani zdaleka. Falešný úsměv připomínající, že takhle je to v pořádku.

Po snídani se všichni sejdeme v zasedací místnosti. Řešíme poslední detaily dnešní operace. Dnes večer to celé vypukne. Dnes večer se rozhodne, kdo je právoplatným majitelem Země. Bude to dlouhá noc. Pokaždé, když ucítím pouhý náznak nervozity, řeším to jediným způsobem…

Běžím. Zhluboka se nadechuji a užívám si slunečních paprsků na tváři. Ptáci zpívají, dokonce slyším bublat potůček. I přesto, že ze mě teče pot proudem, usmívám se. Všechno je, jak má být. Štěstí, láska, dobro, naděje – všechny tyto pocity mi kolují v žilách. Dennodenně takto trénuji svou fyzičku, protože víte, jak se to říká – kdo je připraven, není překvapen!

Najednou se ozve hlasité cvaknutí a mě zahalí tma. „Pro dnešek by to stačilo, ne?“ ozve se protivný hlas Anastázie, naší asistentky, která si myslí, že jí to tu celé patří. Nad hlavou se mi rozsvítí několik zářivek a já svěsím ramena. Tenhle simulátor byl vynalezen přesně pro lidi, jako jsem já. Jenže jej nemůžu používat pořád, ztratila bych pojem o realitě…

Mé hodinky zapípají jedenáct večer a naše skupinka vyběhne ven z úkrytu do ulic. Oděni jsme do těch nejlepších uniforem.  Vyzbrojeni našimi nejlepšími zbraněmi. Zahalena černočernou tmou, plíží se skupinka podél zdi. Potichoučku našlapuje, kontroluje každý krok.

Celou dobu jsme věděli, kde je hledat, ale zaútočit jsme se rozhodli až teď. Nevíme, co od nich můžeme čekat, jaké mají technologie, ani co od nás vlastně chtějí.

Dorazili jsme na mýtinu, kterou osvětloval velký bílý kotouč na obloze. Byla jasná noc bez mraků, hvězdy si podávaly ruce a soupeřily o to, která bude jasněji zářit.

Naši nepřátelé seděli na mýtině a jazykem, kterému jsme nerozuměli, se o něčem dohadovali. Celá naše skupinka přestala dýchat, pohled na ně byl děsný. Byli odporní – obrovské oči, obličej plý jakýchsi výstupků, pusa obsahovala špičáky, které se ve svitu měsíce leskly. Měřit mohli přes dva metry, obří dlaně s deseti prsty na každé ruce. Tlapy na nohou byly velké jako menší rodinný baráček, s úsměvem by nás rozšlápli všechny najednou. Neměli na sobě žádné oblečení a jejich zelenou barvu nešlo ignorovat. A co bylo ze všeho nejhorší? Děsný puch.

Naše velitelka vydala slabým písknutím rozkaz a my se rozběhli přímo proti nim. Spustili jsme hustou palbu do jejich hrudníků. Ve vteřině byli na nohou a oháněli se po nás tlapami.  Kolem bylo slyšet střelbu a křik mých lidí.

Vedle sebe jsem na zemi spatřila Anastázii, měla rozbitou hlavu a silně krvácela. Naposledy jsem vystřelila, popadla ji do náruče a rozběhla se na základnu. Kličkovala jsem mezi domy a pevně doufala, že mě nikdo nesleduje.

Ošetřila jsem Anastázii hlavu a šla do místnosti, kde máme kamerový systém. Ten sleduje celé město, abychom měli přehled o stvůrách nebo o případných přeživších.

To, co jsem viděla, pohřbilo všechny mé naděje. Stvůry zase pokojně seděly a diskutovaly. Mýtina byla plná krve a bezvládných lidských těl. Propukla jsem v pláč. Tohle není fér. Tohle je přece naše planeta. Není nikdo, kdo by nás mohl zachránit? Jsem odkázána strávit konec života v tomto podzemí bez čerstvého vzduchu, kde svoboda je už pouhým slovem?