Pozvánka na vánoční koncert
Pozvánka na vánoční koncer 2024
Klíčové okamžiky války na Ukrajině
Ministry of Defense of Ukraine, CC BY-SA 2.0, via Wikimedia Commons
Tento příspěvek byl připraven pod záštitou Studentského parlamentu k příležitosti druhého výročí ruské invaze na Ukrajinu. Autory jsou Adéla Ondřejková, Sára Zončová a Vojtěch Pavlačík.
NordNordWest, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
Začátek roku 2022 byl plný nadějí. Svět se pomalu vzpamatovával z pandemie viru Sars-Cov-2, která stihla za téměř dva roky své existence změnit naše životy k nepoznání. Lidé jsou nadšení, že se jejich životy znovu vrátí do bezproblémových časů bez jakéhokoli omezování.
Situace se však již změnila nevratně a vyplouvají na povrch problémy, které probíhající pandemický stav jen umocnil. Není již cesty zpět, věci jsou v pohybu. Rusko shromažďuje na hranicích s Ukrajinou obrovské množství vojáků a techniky, přičemž lživě uklidňuje svět, že se jedná pouze o cvičení. Mezitim západní rozvědky bijí na poplach a silně varují před plánovanou plnohodnotnou invazí. Ve čtvrtek ráno 24.2.2022 se Evropa probudila do obrovského šoku. Putin přivedl do Evropy opět válku: zkázu, smrt a utrpení.
Putinův cíl je jasný: Bleskovým útokem „setnout hlavu” ukrajinským vládním představitelům.
Jako místo útoku a vylodění ruských vojáků bylo zvoleno cvičné letiště Hostomel, jež se nachází jen pár kilometrů severozápadně od Kyjeva. Ničení protivzdušné obrany letiště započalo v brzkých ranních hodinách, přičemž jej následovala flotila vrtulníků určených k výsadku.
V dalších týdnech probíhaly tvrdé boje o toto strategické místo, ale Ukrajincům se podařilo ostřelováním a vzdušným útokem zničit přistávací dráhu tak, že další vylodění ruských vojáků nebylo možné. Ukrajinci plně znovu získali kontrolu nad Hostomelí v dubnu 2022. Při této operaci Rusové zničili, národní hrdost Ukrajiny, jediný největší transportní letoun na světě An-225 Mrija.
Ukrajinci do poslední chvíle doufali, že plnohodnotná invaze do jejich země nenastane. Naději jim dodal i ten fakt, že útok nezačal tehdy, kdy americká a britská rozvědka tvrdily. I přesto byli připraveni, téměř každý měl nachystané příruční zavazadlo s tím nejpotřebnějším.
Zahájení války uvedlo zemi v chaos, který se však podařilo celkem rychle usměrnit. Rodiny s dětmi se hrnuly k autům a na nádraží, snažily se z Ukrajiny co nejdříve dostat do bezpečí. Panoval zde obrovský strach. Avšak bylo potřeba to nejnutnější – co nejvíce mužů na obranu, jelikož samotná armáda ji nedokázala zaručit. Byli jsme svědky nervy drásajícího loučení a rozdělení celých rodin.
Od počátku invaze uprchlo z Ukrajiny 6 milionů lidí, přičemž jen Česko jich přijalo 385 000.
Το nás po Černé Hoře dělá druhou zemí s největším počtem přijatých uprchlíků na počet obyvatel. Většina z nich stále doufá v brzký návrat do svých domovů, tedy pokud stále ještě existují.
Jeden ze směrů ruského útoku byl veden z Běloruska. Úkolem bylo dobýt a „zabezpečiť” Kyjevskou oblast, kde se nachází i město Buča. Toto předměstí Kyjeva obývalo před vypuknutím invaze téměř 30 000 lidí, avšak 33-denní okupace jej změnila k nepoznání. Buča se stala symbolem Putinovy agrese, vraždivosti a neskutečného utrpení ukrajinského lidu.
Po osvobození čekal obránce pohled na zdevastované město a zmasakrované civilní obyvatelstvo, které neslo znaky mučení, týrání a opakovaného znásilňování. V masových hrobech v centru města bylo nalezeno přes 400 mrtvých těl. Některé z nich se však dodnes nepodařilo identifikovat či najít, jelikož tělesné schránky jsou až moc poškozené. Podle mnoha odborníků byl masakr v Buči čistokrevnou genocidou na nevinném civilním obyvatelstvu.
Mariupol, strategické přístavní město a brána do Doněcké oblasti, se stal cílem ruské agrese jako jeden z prvních. Během 88 dní tvrdých bojů a intenzivních ruských náletů se proměnil v naprostou měsíční krajinu. Přes 90% rezidenčních obydlí bylo zcela zničeno a okolo 21 000 civilistů zahynulo. Červený kříž označil za situaci ve městě za apokalyptickou, když Rusové odstřihli vodu, elektřinu a plyn. Lidé byli odkázání na přeměnu sněhu ve vodu, aby byl možný alespoň nějaký příjem tekutin.
Centrem života se stalo místní divadlo, kde se ukrývalo přes 1200 lidí. To však bylo vybombardováno spolu s dětskou nemocnicí a porodnicí, i přes obrovský nápis „DĚTI”. Do dnešního dne zůstává Mariupol v rukou okupantů.
„Slibovali nám život plný volna a lásky. Řekli nám, že pokud potřebujeme oblečení nebo jiné věci, koupí nám to. Že nám ukáží Moskvu. A že pokud nás rodiče opustili, nepotřebují nás, a oni nám pomohou.” Od začátku plnohodnotné války bylo přes 16 000 ukrajinských dětí násilně deportováno okupantskými vojáky do pěstounských rodin v Rusku. Ty jsou následně převychovávány a nuceny zapomenout na své nejmilejší, přičemž toto prázdné místo v srdci je nahrazováno silným patriotismem k Ruské federaci. Říká se jim, že Ukrajina již neexistuje a že Putin svou speciální vojenskou operací je zachránil před žitím v iluzi. Právě tato nedobrovolná deportace je podle OSN jedním ze znaků genocidy a mezinárodní trestní soud v Haagu vydal v roce 2023 na Putina a jeho zmocněnkyni pro práva dětí zatykač. Ten však není proveditelný, dokud se oba obžalovaní budou schovávat v Rusku.
Houses of the Oireachtas from Ireland;
Houses of the Oireachtas from Ireland, both CC BY 2.0, via Wikimedia Commons
„Okupanti a kolaboranti dělali všechno možné pro to, aby lidé, kteří ve městě zůstali, v těch dnech, týdnech a měsících čekání na ukrajinské vojáky co nejvíce trpěli.” Cherson byl bleskově Rusy dobyt během února 2022 přes Krym. Reakce místních je však překvapila. Obyvatelé proti okupantům demonstrovali, ti je však rozháněli střelbou a slznými plyny. Nastala osmiměsíční vláda ruské armády, kdy každý náznak shlukování lidu byl násilně rozehnán a jednotliví aktivisté byli sledováni a zadržování. Během okupace byla znásilněna a následně zabita 17letá dívka.
Ukrajinci se zmocnili pravý břeh města v listopadu, přičemž jej našli ve stavu humanitární katastrofy – žádný přísun vody a elektřiny. V dnešních dnech je město často a intenzivně bombardováno.
Součástí kremelské vojenské doktríny je takzvaná „Strategická operace pro zničení kriticky důležitých cílů”. Ta se na bojišti projevila v podobě masivního raketového a dronového útoku na především energetickou infrastrukturu na podzim roku 2022. Cílem bylo demoralizovat civilní obyvatelstvo Ukrajiny.
Odhaduje se, že až 10 milionů obyvatel bylo bez dodávek elektřiny, což způsobilo obrovské nejen ekonomické škody. Amnesty International označilo tyto útoky na kritickou infrastrukturu za válečný zločin.
Snaha o převzetí iniciativy nad doněckým městem Bachmut byla spíše krokem politickým než strategickým. I přesto se však Bachmut stal jedním z nejkrvavějších symbolů války. Hlavní fáze střetu započala v srpnu 2022, kdy odstartovaly měsíce trvající boje, které proměnily krajinu bojiště tak, jak ji známe z prvoválečného obléhání Verdunu nebo bitvy na Sommě.
V průběhu střetu se k řadovým ruským vojákům přidala Wagnerova skupina, která měla tamní situaci usměrnit v souladu s ruskou představou. Tato participace však vyvolala konflikt mezi vůdcem Wagnerovců Prigožinem a ruským vojenským velením kvůli organizačním neshodám.
Odhaduje se, že během hlavní fáze tamních bojů zahynulo více než 20 000 ruských vojáků. Ukrajinci v době nejtvrdších bojů ztráceli 100-200 vojáků denně, přičemž to byly ztráty narozdíl od těch ruských profesionální, které jim však pak chyběly během letní ofenzívy. V dnešních době ovládají Bachmut Rusové, ale za cenu obrovských ztrát.
Ve zkratce se jedná o soukromou armádu Ruské federace, která nespadá pod státní konvenční armádu. Plní především ty mise, na kterých se z diplomatických důvodů nemůže účastnit ta klasická. Prosadila se především při prosazování kremelských zájmů v Sýrii a Africe a zároveň je obecně znám fakt, že praktiky jako tortura a znásilňování nejsou pro tuto skupinu cizí.
Na podzim roku 2022 byla nasazena na Ukrajině v boji o Bachmut, kdy tamější situace vykrystalizovala v pokus o vojenský puč v červnu 2023. Prigožin, majitel této armády, si dlouho stěžoval na nedostatek dodávané munice a rozhodl se problém vyřešit pokusem o obsazení Moskvy a sesazení vojenského velení. Nakonec se však kolona zastavila a do hlavního města nedojela.
Karty již však byly rozdány, Prigožin si dovolil sáhnout na Kreml samotný. V srpnu téhož roku jeho soukromé letadlo s ním na palubě po startu z Moskvy explodovalo a všichni pasažéři zahynuli.
Za letní protiofenzivu se označuje pokus ukrajinské armády znovudobýt značnou část okupovaných území zejména v Doněcké a Záporožské oblasti. Tato operace trvala téměř 5 měsíců a skončila neúspěchem Ukrajiny. Obráncům se nepodařilo osvobodit většinu strategických pozic, a to především v Záporožské oblasti. Cílem bylo odstřihnout Krymský poloostrov od ruských sil, což by velice zkomplikovalo ruskou schopnost operace a zásobování v celém regionu.
Tato velmi sledovaná protiofenzíva skončila nezdarem hlavně kvůli úpadku podpory a pozornosti západního světa, tomu přispěl i teroristický útok hnutí Hamás na Izrael, z čehož plynul následný nedostatek munice, se kterým má Ukrajina obrovský problém dodnes. Západ zase kritizoval Ukrajinu za nastavení příliš ambiciózních cílů a dřívější přílišnou „zbytečnou” koncentraci na znovudobytí Bachmutu, kde utrpěla obrovské ztráty.
Kachovská přehrada byla vždycky vnímaná jako strategicky důležité místo. Ruská armáda ji ovládla krátce po propuknutí invaze a držela ji přes rok, než obránci v rámci protiofenzivy dobyli blízký pravý břeh Chersonu.
Netrvalo tomu dlouho a tato přehrada, taktéž přezdívaná jako Kachovské moře s rozlohou 45krát větší jak Lipno, se stala centrem bojů. 6.6.2023 došlo k silné explozi na hrázi, kterou ovládali okupanti. Ta se přetrhla a zaplavila obrovské území, kdy přes 16 000 lidí muselo být evakuováno, přičemž místní flóra a fauna byla nevratně zničena.
Dodnes panuje nejasnost o tom, kdo přesně za tímto činem stojí, ale západní rozvědky a analytici se shodují, že větší benefity z toho nesl Kreml. Podle mnoha odborníků se jednalo o největší ekologickou katastrofu v Evropě za poslední desetiletí.
President Of Ukraine from Україна, CC0;
National Guard of Ukraine, CC BY 4.0, both via Wikimedia Commons
Nynější situace na bojišti je obecně taková, že ani jedna ze stran nemá dostatečnou sílu, aby mohla převzít definitivní iniciativu. Momentálně je hodně diskutovaná obec Avdijivka, nad kterou obránci ztrácí po měsících bojů kontrolu. Rusové zde nasadili a ztratili spoustu svých vojáků a v odborných kruzích se spekuluje, že tímto dobytím chce Putin před prezidentskými „volbami” udělat propagandistické gesto.
Zároveň jsou stále více citelné nedostatky v množství západní munice a zbraní, kdy velcí hráči západního světa pomalu ztrácí ochotu vojensky Ukrajině v tak obrovské míře pomáhat. Paralelně s tím začínají být znatelnější neshody mezi ukrajinským politickým a vojenským velením, kdy nedávno došlo k největší personální změně od vypuknutí války, a sice byl odvolán velitel Ozbrojených sil Ukrajiny.
V mezičase Rusko zcela přešlo na vojenskou ekonomiku a dává okolo 30 % svého HDP do armády. Odborníci se shodují, že Ukrajinci budou schopni další větší operace provádět až v roce 2025, tedy pokud přežijí letošní rok.
Před dvěma lety započala skutečnost, v již byl jen málokdo schopen uvěřit. Západní svět ovládla vlna empatie a jistá forma euforie. Ukrajina se stala hlavním tématem a západ se sjednotil tak, jak se tomu dlouho nestalo. Do té doby nemožné věci se staly reálnými; ryze neutrální země jako Finsko a Švédsko se urputně pokoušely vstoupit do NATO. Panovalo zde společensky převládající přesvědčení, že Putin je agresor a míra podpory napadenému státu byla obrovská.
Současnost je však jiná. Konflikt trvá již dva roky a nesledujeme zde žádný dramatický vývoj. Velikost pomoci se i přes politickou snahu některých zemí zmenšuje, a to i přes stále stejné utrpení ukrajinského lidu. Občané západu se cítí vyčerpaní. Chceme-li,či nikoliv, výsledek tohoto konfliktu, a to ať bude jakýkoliv, ovlivní především životy naší generace. Zde se nehraje o územní zisky, jak se může na první pohled zdát. Jde tu o princip demokratického a svobodného světa založeného na lidských právech, na němž budeme chtít stavět další vývoj naší civilizace. Proto bychom se měli o Ukrajinu zajímat – jedná totiž o naši vlastní budoucnost.
OSCE Special Monitoring Mission to Ukraine, CC BY 2.0; Леонід Матюхін, Євген Проворний / АрміяInform, CC BY 4.0,
both via Wikimedia Commons
