Česká lingvistická olympiáda na Univerzitě Palackého

Mariana Ochodková

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Tímto rčením se řídí mnoho jazykových nadšenců po celém světě, kteří svou sbírku neustále obohacují o znalosti mateřštin různých zemí – jednou francouzštiny, podruhé němčiny nebo třeba japonštiny. Sám František Palacký jich prý ovládal kolem šestnácti. Jen hrstka lidí se však může chlubit tím, že rozumí dogribštině či umí počítat v jazyce hulí. Mezi tyto znalce patří ovšem tvůrci lingvistické olympiády, kteří pro mladé nadějné jazykovědce každoročně vymýšlejí zajímavé úlohy a alespoň při jejich řešení přivádějí tyto vymírající jazyky k životu.

Také pár studentů našeho gymnázia se 21. ledna vydalo na půdu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, aby si své dedukční a kombinatorické schopnosti otestovali v regionálním kole sedmého ročníku České lingvistické olympiády. Společně s asi padesáti dalšími řešiteli z celé Moravy a Slezska jsme měli možnosti proniknout do tajů amazonského jazyka tariana, kterým v současné době hovoří asi jen 100 rodilých mluvčích v okolí řeky Vaupés, nebo zjistit, jak se dá melodie Seikilovy písně zapsat v Braillově písmu.

I po 120 minutách však málokdo odhalil, že číslovky v jazyku hulí se zakládají na patnáctkové soustavě nebo že mluvčí jazyka tariana při vyprávění rozlišuje, zda daný vjem vnímal očima, ušima či hmatem, a že se pak daná skutečnost se promítne do koncovek používaných sloves.

Regionální kolo ČLO jsme si velmi užili, i přes ne příliš vhodně vybranou místnost a minimální prostor na řešení úloh. Málokomu se totiž poštěstí, aby si v 10stupňových mrazech mohl alespoň teoreticky povídat s domorodci z Nové Guiney, ekvatoriální Ameriky nebo třeba se zástupci středoafrických kmenů.