Když člověk neví, co má dělat, může se zeptat. Jenže toto optání obvykle znamená, že tomu už neunikne. To se stalo i mně samotnému, protože jsem si nebyl jistý, kde a kdy si mám odpracovat službu vlasti. Stálo přede mnou tedy těžké rozhodování – hrát mrtvého brouka a doufat, nebo se jít zeptat předsedkyně? Vybral jsem to druhé. Takže jsem věděl – Bílovecká 10, před druhou hodinou odpolední. Děkuji, předsedkyně.

Čas ubíhá

Nadešel osudný den. Je pátek 13. 1. 13:30 a já se vydávám vstříc ZŠ Bílovecká 10, kde si odpracuju svůj podíl na české demokracii. Aspoň bydlím blízko, takže cesta je krátká. Volby sice začínají až ve 14:00, ale jako řádný člen komise, který chce zapůsobit na svou předsedkyni a dokázat jí, že není úplně marný, se chci dostavit o něco dříve.

Při vstupu do školy se vracím v čase zpět, asi tak o sedm let, a vidím, že svinovská základka prošla stejnou rekonstrukcí jako botoxové herečky. Naštěstí jsem už jednou volit byl, a tak vím, kam zamířit. Přicházím tedy s malým předstihem a zjišťuji, že dva kolegové se dostavili ještě dřív než já – předsedkyně Kamča a řadová členka, která, jak jsme se později toho dne dozvěděli, k nám byla přidělena jako „vetřelec“ z předalekého Zábřehu.

Přijít dříve s sebou přináší několik výhod – máte chvilku klidu, můžete se pobavit s kolegy a aklimatizovat se. Svět bohužel není jen růžový – někdo musí celou místnost připravit. A tím někým bude ten, kdo se dostavil dříve.

V naší komisi mělo celkově usednout sedm lidí – předsedkyně, místopředsedkyně, zapisovatelka a řadoví členové. Jenže v místnosti byli tou dobou k nalezení pouze předsedkyně a dva řadoví členové. Taková situace se nedá nazvat ideální, ale taky se tam nemusel dostavit vůbec nikdo.

„To mi zní jako více odpovědnosti pro tebe,“ záměrně Kamče řeknu a doufám, že se i nadále budu vyhýbat jakékoliv odpovědnosti stejně jako ďábel kříže, ale na to jsem si vybral příliš silného soupeře. Ukáže na mě svou pravicí a pronese: „Ustanovuji tě mou pravou rukou.“ Nepříjemná situace – to mi zní jako odpovědnost. A to nechci. „To jako levák neuznávám,“ odvětím a modlím se, že můj protiútok byl úspěšný. Nebyl. „Já jsem vlastně taky levák,“ a takhle se ze mě stal provizorní místopředseda, děkuji, Kamčo.

Naštěstí pro mě se brzo začali objevovat i další členové. Díky Bohu. Svého titulu „místopředsedy“ jsem se vzdal stejně rychle, jako mi byl vnucen.

Intermezzo I.: Sexismus v praxi

O politice se mluví jako o poli brutálně dominovaném muži. Podíl žen je v české politice stále tristní a někteří dokonce mluví o povinných kvótách na ženy. A tak se tedy ptám, jak je možné, že jsem byl jediným zastáncem mužského pohlaví v komisi? Byl jsem obklopen šesti ženami. A stav ve vedlejším obvodě byl prý totožný.

Někdo by to mohl nazvat genderovým nevyvážením a hněvat se na nespravedlnost světa, ale mně nevadí být obklopen šesti jedinci opačného pohlaví… asi jsem holt speciální.

Urny a zámky

S více lidmi po ruce jde práce rázem rychleji. Během několika minut je celá místnost připravena k volbám.

Všichni členové se rituálně shromáždí okolo uren. Potvrdí, že jsou prázdné a poté je uzavřou a oblepí. Přes pásky se i někteří podepíší jako důkaz toho, že se s páskami nijak nemanipulovalo.

Dokonce jsme zalepovali i zámek. Opravdu. Museli jsme přelepit zámek. Téměř až nepochopitelné nařízení.

Během dne se nám však vyskytlo potenciální vysvětlení tohoto opatření – jedno batole se na zámek vrhlo a skoro i pásku sundalo. Verdikt naší komise tedy zní takto: Páska na zámku slouží jako protibatolecí opatření, asi.

Jak na hlasování

Princip není sice nijak složitý, ale přehršel vnějších podnětů vás před hlasováním nejspíše odvaří. Chce to klid a rozvážnost.

Naproti dveřím zasedá komise, před každým členem stojí cedulky s abecedním intervalem a jeho/jejím jménem (a také kým byl/a delegován/a). Vy podle svého příjmení a na základě znalosti abecedy určíte, do kterého intervalu spadáte a tedy i kdo vás „obslouží“. Tomuto jedinci dáte svůj občanský průkaz, případně cestovní pas, ale ne řidičák.

Člen komise následně zkontroluje vaše jméno, datum narození a adresu trvalého bydliště (a expiraci dokladu), a pokud je vše v pořádku, předá vám obálku a případně i volební lístky. Vše, co vám předal, si s sebou vezmete za plentu. Tam si vyberete srdce svého šampiona a vložíte jeho lístek do (nové) obálky. Šampiona jen jednoho (platí pro obě kola).

Poté vyjdete zpoza plenty a před komisí vhodíte svůj lístek (v obálce) do urny. Toť vše.

Intermezzo II.: Pracovní podmínky

Jsou nelidské, řekl by si člověk. Sedět x hodin na jednom místě, být zticha, tvářit se reprezentativně a sem tam něco zapsat – zkrátka nelidské.

Tedy dokud si neuvědomíte, že na ně trénujete celý život. Jako student si nemám právo stěžovat. Sedím ve škole, i za kompem. Sedět přece nemůže být nic hrozného!

Avšak po x hodinách sezení začnete brutálně trpět. Žijete v teroru. Ani na chvilku si nemůžete vydechnout. Kdykoliv může kdokoliv vejít těmi zpropadenými dveřmi. A kdykoliv jimi někdo vejde, tak nevíte, jestli náhodou nepůjde k vám. Jste neustále napjatí.

Naštěstí dostanete stravenku a dvě hodiny volna na den. Příhodný benefit.

Faily, faily, faily

Sice sedíte a trpíte, ale jsou to ty vtipné příhody, které vám vše zpříjemňují. A že jich bylo hodně (taky na ně byla spousta času).

Návrat do první třídy

Momenty jsem si připadal, že jsem se skutečně vrátil na základku. Nalézt totiž své příjmení bylo pro některé téměř nadlidský úkol. Jak jsem zmínil už výše, je to matoucí, ale gramotnost je základ. Většina lidí se po chvíli našla, ale někteří se o to ani nesnažili. Objevili se dokonce i tací, kteří působili až negramotně… ovšem někteří udatní bojovníci se odmítli vzdát jen tak.

Jeden pán se po vstupu do místnosti a pohledu na abecedu zmohl jen na: „Uh.“

Jiný pán ale zase hrdinsky bojoval až do konce. Porozhlédl se po místnosti a lehce znejistěl. „Tak to bude těžké, ale já to zvládnu,“ řekl a zasmál se nahlas. Na chvilku se poté odmlčel. A skutečně to zvládl. Sám. Bez pomoci. Prostě hrdina.

Doklady, prosím

Najdou se ale i speciální případy. Kamča musela obsloužit pána, který měl prošlou jak občanku, tak i cestovní pas. Snad nemusím nijak zdůrazňovat, že neodvolil.

Jiný pán zase přišel a hodil na kolegyni dokonce tři občanky! Tři! Avšak jako zkušená členka komise mu vzala pouze tu jeho a ty zbylé dvě (!!) odignorovala.

Z obálky do obálky

K vám domů dojdou v modré obálce volební lístky. Touto obálkou však nehlasujete. Aby byl váš hlas platný, musí se nacházet v úřední obálce, kterou dostanete do člena komise.

Jeden mladík ale asi ze stresu vhodil svůj hlas do modré obálky. Měl štěstí, že jsem to viděl. Umožnil jsem mu tedy napravit svou chybu. Dodal jsem mu novou sadu lístků a nechal ho jít opět za plentu. Asi po šesti sekundách mu zpoza ní vyletěla úřední obálka… tak jsem vstal a dal mu ji (opět)… zdá se, že poté už skutečně úspěšně odhlasoval.

Špatná GSP a bouračka

K večeru došel mladý pán. Zamířil přímo do mého sektoru a předal mi svou občanku. Projíždím papíry… a nikde. „Jsem snad slepý?“ zeptám se nahlas. Opravdu ho nikde nevidím. Není v seznamu – je to snad Jason Bourne?? Jsem v koncích, a proto požádám o pomoc ostřílenou kolegyni vedle.

Ta ho taky nevidí. Je to snad možné? Je.

Pán totiž spadá do vedlejšího okrsku, což si neuvědomil. Nejsem slepý, díky Bohu.

Jeden postarší pán zase po odhlasování nevybral zatáčku a naboural do urny. Tím, že na našem stanovišti byly urny dvě, se mi před očima promítlo 11. září. Naštěstí v našem případě urnu nesrovnal se zemí.

Národní povinnost

Do místnosti vstupuje postarší pár. Vzhledem k tomu, že se oba rozchází k jiným sektorům, je patrné, že se nejedná manžele. Pán chce ihned odvolit, bez obálky nebo legitimizace. My ho však zastavujeme a navádíme ke Kamče. Té předá cestovní pas, jenže informace na něm a v archu nesedí. Jedná se totiž o „téměř dvojníka“ – muž v seznamu má na chlup stejné jméno, to však znamená, že tento muž není nikde zapsán.

Po krátké investigaci se ukáže, že náš volič nemá právo volit. Je totiž Slovák. Ačkoliv mu zase musím přiznat, že svou volbou plnil svou občanskou povinnost. (Bystrý čtenář rozluští, koho pan Slovák chtěl volit.)

Jako by snad tento bizár nestačil. Jeho partnerka při odchodu pronese: „Tak ať je ten příští prezident lepší a Fiala padne. Vůbec se nestará o české občany – tatarka stojí 120 Kč!“ Tohle řekla národovecká Češka, která chtěla nechat volit svého slovenského přítele v českých prezidentských volbách. Geniální.

Naše děti, naše budoucnost

Nejvtipnějším faktorem celých voleb byly děti. Někteří rodiče je s sebou brali, aby jim alespoň z dálky představili systém voleb. Jiní zase začínali s výchovou k občanství trošku moc brzy.

Jedno dítko se vrhlo po zámku. Jiná holčička zase doběhla za plentu a následně zakřičela: „Já jsem schovaná!“

Děti jsou prostě radost.

Intermezzo III.: Ukázka inteligence – mlčeti zlato

Když tak člověk sedí v komisi, několik hodin vkuse, a nic se neděje, začne přemýšlet. Bádá a dumá. Přemýšlí o otázkách života a smrti, času… Začíná pochybovat o všem, co zná.

Čas byl největším nepřítelem. Nechtělo se mu nikam hnout. Zatímco je obvykle ke všem neúprosný, k nám, členům komise, byl nezvykle přívětivý.

Ve volební místnosti na stěně nevisely hodiny a my, jako členové komise, sedíme čelem ke dveřím, takže nevidíme z oken. Doslova jsme se x hodin dívali na neměnnou místnost. Čas pro nás přestal existovat. Nevím, jestli se jednalo o nějakou formu psychologického pokusu, ale spíše bych to přirovnal k mučení – člověku to začalo lézt na mozek.

Po několika hodinách jsem zaregistroval i jednoho mladíka, asi v mém věku. A napadla mě myšlenka: „Kolik mám ve svém archu lidí narozených po roce 2000?“ Začal jsem procházet data a zjistil, že moc ne. A pak jsem si položil další otázku: „Proč je tam tak málo lidí narozených po roce–…“ a tady jsem se zastavil. Mozek se opět nastartoval a nedovolil mi domyslet tuto kacířskou myšlenku. – Protože jim není 18, přesně proto.

Po tomto incidentu jsem si dal pauzu. Potřeboval jsem se projít na čerstvém vzduchu.

Skotský Santa Klaus

O zábavu se ale nestaraly jen děti, nýbrž i někteří dospěláci. V místnosti se totiž zjevil i neskutečně zarostlý pán – zarostlý asi stejně jako Skandinávci –, který na sobě měl kilt a vánočně laděné štrample.

Pokud se Skotům ztratila jejich regionální varianta Santa Klause – máme ho my, tady v Česku. Jen se mu teda někam zatoulali škřítci…

Volby jako Tinder?

Ne všechny střety s voliči se vyvrbily takhle vtipně.

Do volební místnosti k nám přišel i pán, jehož místopředsedkyně popsala slovem „úchylózní“. Prý dokonce i slintal. Došel k našemu společnému stolu a chtěl si „udělat památku na volby“.

Co se pod tím skrývá? Fotka.

Fotka čeho? Komise.

Proč??? Kdybych měl hádat, tipnul bych si, že měl zájem vyfotit si čtyři dvacítky. Ale nejsem expert.

No, řekněme, že ženská část komise tento návrh zrovna neocenila. Avšak já, jako slušný člověk, jsem pánovi nabídl přívětivou alternativu – „A co kdybyste si udělal selfie?“ Bohužel, můj návrh neprošel. Stejně tak jako ten jeho.

Tady ovšem snaha flirtovat(?) s členkami komise neskončila. Během neděle se o to pokusili i dva postarší pánové. A tak si říkám, jsou snad volby Tinderem pro postarší pány lovící dvacítky? Nejsem si snad něčeho vědom? Unikl mi snad tento detail? Je tohle ten důvod, proč jsem byl jediným mužem v komisi? Nebo snad pouze tito pánové využívají svých občanských práv, jež takticky skloubí se svými preferencemi? Tolik otázek…

Další den, další Sitzkrieg

Konečně jsme vyplýtvali vše, co se událo v pátek…. a že toho bylo. V sobotuuž se toho (naštěstí) moc neudálo.

Ve 13:40 k nám přichází postarší pán. (Pouze pro doplnění kontextu – volební místnosti se uzavírají ve 14:00.) „Snad už jsem poslední,“ řekne (poznámka autora – nebyl), když si bere hlasovací lístky. Ale ještě dříve, než se odebere odhlasovat, nám předá své moudro: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“

Suma sumárum

Konečně to přišlo – spása. Jsou dvě hodiny odpoledne, volby byly slavnostně ukončeny. Teď už zbývá jen sečíst hlasy.

Nadšení Svinovologové se mohou podívat na výsledky hlasování v tomto článku. Vše důležité (i nedůležité) je v něm popsáno. Jen možná ještě doplním, že největším ochráncem demokracie se stal Karel Diviš, který zanuloval dokonce dva hlasy pro Andreje Babiše. Pracovní teorie je taková, že voliči chtěli chodit do obálky pouze Andreje Babiše (7), na něhož se ovšem zespod přilepil Karel Diviš (8). Jedná se ovšem o pouze pracovní hypotézu.

Věčnost čekání

Hlasy jsme úspěšně sečetli a vše zanesli do archů. Jenže stále nejsme propuštěni. Předsedkyně se musí dopravit na magistrát, odevzdat archy a vrátit se. Až poté budeme svobodní.

Jenže magistrát, zdá se, je vzdálen tisíce kilometrů. Čekali jsme, asi celou věčnost. A při té nekonečné věčnosti jsem se začal dívat z okna ven.

Tam jsem uviděl českou vlajku, jak vane ve větru. A pomyslel jsem si, jak asi jen ty volby dopadnou…

Předsedkyně jsme se nakonec dočkali. Rozpustila nás a my se radostně rozeběhli domů (s prospektem toho, že si za dva týdny dáme repete)…