Zdroj:nakoncibrd.cz

Když tenkrát napadl sníh, bylo už dávno po Vánocích. Už jsem ani neočekával jeho příchod. Tak hnědou a chudou zimu jsem už dávno nepamatoval. Proto jsem hned vytáhl své sáňky a vydal se po polní cestě ke kopci za vsí. Jako vždy předtím  se mi i tentokrát boty zaplnily mokrou břečkou a pod nohama to začalo šplouchat.

Zaradoval jsem se, když jsem při cestě potkal svého o něco mladšího kamaráda, který měl, stejně jako já, namířeno ke kopci. Šli jsme tedy dva. Cesta uběhla rychleji, než jsem předpokládal, a tak jsme za chvíli stanuli na bílém vršku. Usedli jsme do svých samohybek a spustili se po svahu dolů.

Zůstal jsem stát v půli kopce. Kamarád svištěl jako ďábel až k potoku v údolí, ale mě mokrá břečka nechtěla pustit dál. Ani ten požitek z jízdy nebyl takový, jak jsem jej znal. Zkusil jsem se naposledy rozjet. Nešlo to. Odebral jsem se tedy na zpáteční cestu, jen jsem na přítele zamával na rozloučenou. Stál pod kopcem a nic nechápal. To já jsem měl jasno. Pochopil jsem, že stejně jako sníh, se vytrácí i má dětská radost. Sníh sice i tak stále padá, ale už to z mého pohledu nebude nikdy jako dřív.

Mé pocity byly smíšené, jelikož jsem pochopil, že se tím pro mě otevírá něco nového, nová část života. Života, ve kterém už více na sáňkách jezdit nebudu. Když tenkrát napadl sníh, skončilo mé dětství.