Autorem koláže je Matěj Manczal

Laskavý humor, situační komika a vybroušený styl – to jsou základní prvky fantaskní povídky Adély Lapšanské. Upozornění: Postavy a události v příběhu jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná a autorkou nezamýšlená.

Výchozí text: V neděli večer jsem se vlivem konjunkce nezajímavých okolností ocitla na Alšově náměstí. Stála jsem tam v němém úžasu a pozorovala obrovité kulaté UFO, které tu před krátkým časem přistálo. Zakouřenou oblohu nad jeho kopulí prořezával kolmo do výšky tenký bílý paprsek. Přestože se již blížila desátá hodina, náměstí se začalo plnit lidmi. Nechyběly slečny s holými pupíky, rezavě žíhaní fešáci ani otylí psi vlekoucí na vodítkách rozespalé seniory. Bezohledně jsem si razila cestu k tomu mimozemskému objektu, když v tom jsem spatřila Bořka.

“Adélo, Adélo!” křičel na mě ještě před tím, než ke mně stihl dojít. “Bořku, já tě asi zastřelím. Víš, že tohle oslovení nesnáším. Co chceš?” zaječela jsem zpátky. “Ale já to domluvil, DOMLUVIL JSEM TO!” křičel. “Cos domluvil?” udiveně jsem se zeptala. Exkurzi, pro naši třídu, bude to zítra ráno,” konstatoval s hrdým úsměvem. Poklesla mi čelist. Beze slova jsem se otočila a raději zamířila domů.

Druhého dne jsem se ráno dobelhala k UFU na Alšáku. To už tam stálo 25 žáků i s třídním profesorem. “Tak honem, honem,” pošťuchoval mě Bořek a tlačil mě směrem k zástupu obklopujícímu ten podivný objekt.

To už jsme vstoupili do lodě, kde nás uvítalo překvapivě malé stvoření ve tvaru ryby s chodidly a dlaněmi místo ploutví. Pro mě to byl odstrašující pohled, ale zbytek třídy vypadal nadšeně. Poté jsme mimozemšťana následovali. Než jsme došli do samotného středu lodě, zeptala jsem se Bořka, co vlastně mimozemšťané chtějí na oplátku, že nás provedou.

Bořek se zasmál a odpověděl: “To přesně nevím, naznačovali, že náš svět neznají, a proto si vyberou formu platby po prohlídce. Nabízel jsem cash, ale ten prý nechtějí.” Tato odpověď mě vyděsila a byla jsem velice překvapená, že v tom Bořek nevidí stejnou záludnost jako já.

Během naší konverzace se okolo mého spolužáka motala další ryba. Tentokrát růžová. Dokonce mu sahala do vlasů a na obličej. “To by se asi jeho přítelkyni nelíbilo,” pomyslela jsem si… Ve středu rakety bylo šílené teplo. Všichni jsme se hrozně potili. Právě odtud mimozemšťané celý stroj řídili. Nad podlahou, na níž jsme stálí, levitovalo několik stolů s řídícími tlačítky. Na Bořka se vrhlo hejno rybiček, které mu otíraly pot kapesníky, jež si pak agresivně cpaly pod nos a hned je zase schovávaly za záda. Různě mu zvedaly ruce, přeměřovaly celé tělo jakýmisi etalony, jež připomínaly naše skládací metry.

A najednou mi to celé došlo. Jdou po Bořkovi! Určitě mu chtějí ublížit a zmocnit se jeho úžasného organizačního genomu! To už jsme z UFA vycházeli, když se to stalo. Jeden z větších mimozemšťanů Bořka zastavil a přemlouval ho, aby zůstal, ba dokonce, aby jim velel. Bořkovi se rozzářily oči a hned za mnou běžel: “Adélo, víš, jaká to může být zkušenost? Naučím se jejich jazyku, a pak budu všemi velmi žádaný. Budoucnost mám zajištěnu, nemusím ani na výšku.”

“Bořku, nemyslíš, že v tom může být nějaká léčka?” zeptala jsem se. “Asi máš pravdu, tak jdeme.” Vystoupili jsme z rakety a ta se pomalu chystala k odletu. A pak se to stalo. Bořek mi rychle zamával a neočekávaně do UFA naskočil a odletěl. Od té doby neměla třída až do maturity třídního a nikdo nikdy už Bořka nespatřil.