menu

Příběhy našich sousedů – spolupráce dvou gymnázií a jedné základní školy

Příběhy našich sousedů – spolupráce dvou gymnázií a jedné základní školy

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum určený žákům základních škol a gymnázií. Účastníci si na pár měsíců vyzkouší práci dokumentaristy, vyhledají zajímavou osobnost, připraví se na rozhovor a následně svého pamětníka vyzpovídají. Z tohoto rozhovoru pak vznikne zhruba dvouhodinová nahrávka, kterou je třeba zpracovat, vytipovat si nejzajímavější pasáže, spoustu cenného materiálu nechat spadnout pod stůl a následně vybrat tři až čtyři nejsilnější momenty, které se použijí v reportáži. Další hodiny práce a velké množství úsilí se pak věnuje vytvoření scénáře, to znamená výběru přímých citací ze vzpomínek pamětníka a doplnění spojovací řeči dokumentaristů. Samotné natáčení v Radiu Čas už je jenom třešničkou na dortu. Nahrávání reportáže je možná nejzajímavější část celého procesu, i když naše tříminutové dílko vznikalo bratru dvě hodiny. Díky patří úžasnému panu Gavelčíkovi z Radia Čas, který měl hromadu trpělivosti a reportáž nám pomohl nahrát a sestříhat, to byla milá zkušenost.

Wichterlovo gymnázium se letos zapojilo už podruhé, a to unikátně ve spolupráci s Gymnáziem Olgy Havlové a Základní školou Klimkovice. Prostě jsme si babičku chtěly vyzpovídat samy. Příběh paní Anny Jiříčkové zpracovaly vnučky Lucie a Tereza Jiříčkovy (Gymnázium Olgy Havlové) a Barbora Jiříčková (ZŠ Klimkovice). Wichterlovo gymnázium pak zajistilo pedagogické vedení.

Paní Anna Jiříčková, rozená Korpasová, je dcerou Oldřicha Korpase, oceněného in memoriam čestným občanstvím města Ostravy za účast v protikomunistickém odboji. V roce 1954 byl odsouzen pro údajnou velezradu k deseti letům vězení, roku 1960 propuštěn na amnestii a poté znovu zatčen v roce 1961. Ve vězení strávil dalších šest let, až do roku 1968, kdy byl propuštěn podruhé.

Aničce bylo osm let, když komunisté jejího tatínka zatkli poprvé. V naší reportáži mimo jiné zpomíná, jak si se svými sourozenci hrála na prostranství před branou Urxových závodů, krátili si čas při čekání na tatínka. Všichni už odešli z práce domů, ale tatínek pořád nešel. Bylo před Vánocemi roku 1954. „Tak my jsme tam čekali na toho tatínka, že ho konečně dovedeme domů, že, a mezitím odjelo akorát jedno takové auto černé, a to jsme nevěděli, že tam v tom autě byl tatínek s těma STBákama.“

Další cennou vzpomínkou byl popis výslechu, na který byla předvolána jako patnáctiletá. Dodnes si živě pamatuje obrovskou místnost, stůl s lampou, židli, psací stroj a malou židličku, na kterou si měla sednout. V rohu pak bylo ve výši sedu zazděné prkno a za ním zeď, ta hrála všemi barvami, především odstíny hnědé. Každému muselo být jasné, že právě tam mlátili vyšetřované. Výslech byl pro mladou dívku nesmírně traumatizující, přesto ale, když jí byl předložen protokol z výslechu, vzpomněla si, jak ho má podepsat, aby se s ním po jejím odchodu už nedalo manipulovat. „No, a ještě bylo to tak, že když jsem na to šla, tak ještě mi říkala babička, až ti předají protokol, který máš podepsat, tak to podepiš hned pod tím, jak končí ty řádky. Tak já jsem to tak udělala, no ti byli úplně na větvi. No ne, ona už je obeznámena“

Celou reportáž, výsledek našeho půlročního úsilí, si můžete poslechnout zde:

Kartu paní Jiříčkové na oficiálních stránkách projektu Příběhy našich sousedů si můžete prohlédnout zde.

Příběh, který jsme zpracovali, zaujal i profesionální dokumentaristy z nadace Post Bellum, minulý týden natočili s paní Annou Jiříčkovou její svědectví do národního registru Paměti národa.