menu

Praha, Praha, Praha a ještě jednou Praha

Praha, Praha, Praha a ještě jednou Praha

Čtyřikrát Praha v jednom nadpisu? To vypadá přinejmenším na další požár Národního divadla nebo alespoň na hysterický záchvat archaického smíchu! Ale nebojte se, nic tak hrozného se nestalo – počet použitých Prah pouze koreluje s počtem wigymských tříd, které mezi 20. a 23. zářím 2022 vyrazily na inspekci do naší metropole. Akce se týkala 8. A, 8. B, 4. C i 4. D, tedy celého maturitního ročníku. Protože však autor textu není plnohodnotně dělitelný čtyřmi, bude se muset laskavý čtenář v tomto případě spokojit pouze s reportem z pohledu 8. A. Tak tedy… pojďme na to.

 

Dobrodružné výpravy „ad caput rei publicae“ se letos za oktávu A účastnilo 21 osob – 3 pedagogové, 17 dospělých bez titulu a občan Budín. To vskutku nebyl úplně špatný výsledek, protože studenti v posledních dvou týdnech před odjezdem odpadávali jak mouchy v továrně na Biolit a mnozí se obávali ještě nižší účasti. Ale tak aspoň nás „Leoš“ neměl problém pojmout do svých kovových útrob a bezpečně dopravit až do Matky měst.

Zde nás čekalo ubytování v hotelu PLUS Prague, jehož výběr byl dílem mnohonásobného držitele pochvaly třídního učitele, nekorunovaného administrativního vládce aktuálně posledních ročníků osmiletého gymnázia a (nejméně) polovičního kolegy Bořka Vajdy. Tomu se podařilo v Praze sehnat prostory, jejichž součástí byl volně přístupný bazén, sauna, kulečník, počítače, Wifi, snídaně, a to vše přišlo na méně než 350 kč za noc! Jasně, nějaké mouchy se najdou vždycky – recepční neuměli česky, produkty v nápojových automatech byly poněkud předražené a místní bandě Němců nejspíš museli do čaje sypat sedativa, neboť bez toho by jejich relativně civilizované chování nedokázaly vysvětlit ani ty největší etologické kapacity. Celkově vzato to ale byla trefa a pan Vajda si již teď může na své stěně cti pomaličku začít chystat místo na další z celé řady ocenění.

Po ubytování nás čekala cesta do Národního muzea a program „Po stopách evoluce“,

Poměřování zubů

Poměřování zubů

který sliboval zpřítomnit období zjevení se života a nějakých pár prchavých eonů poté. Hlavní budova této instituce prošla před dvěma lety rozsáhlou rekonstrukcí, která se však netýkala pouze fasády a okapů, ale z pohledu návštěvníka především pořádného faceliftu expozic. My poněkud dříve narození pamatujeme doby, kdy největší atrakcí byla poněkud pelichající socha mamuta a kostra samice plejtváka myšoka zavěšená pod stropem. Jasně i takové muzeum skýtalo spoustu zajímavých věcí, ale s dnešní podobou se to zkrátka nedá vůbec srovnat – všechno je nové, barevné, v mnoha případech interaktivní… zkrátka skvělé! I když mi pan ředitel Lukeš za podobné superlativy neslíbil ani jednoho ostrorepa z muzejních sbírek, přesto vyzývám všechny čtenáře, aby se přijeli podívat!

 

Po Cabaretu

Po Cabaretu

Jak se blížil večer, přišel čas na kulturu. Vyrazili jsme proto do malé scény Divadla pod Palmovkou „PalmOFF“ na představení Cabaretu Calembour Triptychon di voce z autorské dílny účinkující trojice Igor Orozovič, Milan Šotek a Jiří Suchý z Tábora. Tihle tři spolužáci z vysoké školy si spolu s dalšími členkami souboru Lucií Polišenskou a Kristýnou Farag podle vlastních slov prostřednictvím kabaretu „odskakují z velké na malou“, tedy z velké scény na menší. A že si tedy skutečně odskakují z hodně velké – Polišenská s Orozovičem z Národního divadla, Suchý z Národního divadla Brno, kde Šotek dokonce figuruje na pozici uměleckého šéfa činohry. Před našimi zraky se rozjely neskutečné dvě hodiny slovních hříček, písniček i gagů, za které by se snad nemusel stydět ani Semafor v dobách své největší slávy. Ostatně posuďte sami – zazněla například „Koloraturní árie Otorhinolaryngologie“, Suchý vyzpíval svou ambici sbalit Venuši (dceru pana Věstoně) v písni „Umím pustit chlup“, „Venuše“ Polišenská si zase v baladě o změnách klimatu postěžovala na konec doby ledové i chlípnost svého kníratého nápadníka Suchého atd. atd. Jinými slovy – bylo to skvělé a opět nejde než návštěvu jednoho z představení Calembouru co nejvřeleji doporučit. Jak by řekl spisovatel Jan Novák: „Zatím dobrý.

Prohlídka Prahy

Prohlídka Prahy

Druhý den nás čekala komentovaná procházka centrem Prahy. Začínali jsme u Rudolfina a poněkud neplánovaně zavítali i na nedalekou FF UK. Stačilo pouze zmínit, že pánské záchody ve druhém patře budovy skýtají z oken kabinky pro postižené jedinečný výhled na jinak zpoplatněný židovský hřbitov, a už jsme stoupali po schodech. Jeden by mohl namítat, že se jednalo o nepřípustnou genderovou diskriminaci, neboť dívkám byl výhled na hebrejské rovy odepřen, ale kde je vůle, je i cesta. Prostě se tam nacpali všichni, zatímco já vysvětloval poněkud zaražené paní uklízečce, že je situace pod kontrolou a jedná se o pouhou zážitkovou část gymnaziální exkurze. Na dámy tak mohl skutečně mocně dýchnout místní genius loci a odnesly si s sebou netradiční zážitek navíc.

 

Pomník padlých žen

Pomník padlých žen

Na tomto místě bych vám mohl barvitě popsat naše další zastavení v Klementinu, Celetné ulici, hotelu U Červeného páva a mnoho dalšího, ale přiznejme si, že nejsilnější zážitek se odehrál hned na startu, a nebudeme si proto kazit dojem nudným vyprávěním o pražském místopisu. Snad jenom návštěva „Perlovky“ ještě vystoupila z řady a donutila studenty vytáhnout svá mobilní zařízení, kde se trochu hlouběji ponořili do studia historie této ulice, ve které doslova postávaly dějiny (ačkoliv je třeba připustit, že se zde především v první polovině devadesátých let našly i dámy mladší).

Protože byly naše čivy dopoledne doslova přehlceny vizuálními podněty, po obědě došlo na návštěvu Neviditelné výstavy. V rámci této atrakce se člověk stane na hodinu nevidomým, neboť je vhozen do prostoru (bytu), odkud zmizelo všechno světlo. Protože se navíc logicky jedná o neznámé prostředí, jeden by se mohl obávat dobrodružství v podobě trýznivého

Slepé šachy

Slepé šachy

křiku klaustrofobiků, kterým se podařilo úspěšně najít otevřené dveře do šatní skříně, nářku raněných, kteří v panickém běhu narazili do žertovně vysunuté zásuvky či tajemné ticho těch, kteří v koupelně objevili napuštěnou vanu. Nic takového se ale nekonalo, neboť nás celou cestu doprovázel částečně nevidomý průvodce, který dokázal vše udržet v civilizovaných mezích. Pokud si mohu dovolit subjektivní hodnocení, bylo to moc prima.

A co večer? Kultura! Tentokrát nás čekal výlet do divadla U Hasičů, kde dávali komedii „Chlap na zabití“. Oproti hravému Calembouru, který lechtal bránice slovními hříčkami a písničkovou poetikou, se jednalo o přímočarý opus s jemnou sofistikovaností lahváče s uraženým dnem. Herecké duo Blažek – Vladyka předvádělo vděčnému publiku jakousi mutaci Veberova slavnějšího díla „Blbec k večeři“, silně říznutého “Maléry pana účetního“. To sice mohlo na intelektuálně zaměřeného diváka působit jako odhalené ňadro na královnu Viktorii, ale obecenstvo jako celek jevilo značné nadšení pro věc. Diváckých 80 % na i-divadle ostatně hovoří za mnohé. Sami studenti se navíc o představení vyjadřovali velmi pochvalně, a ačkoliv se profesor Skalný musel v průběhu hry pravidelně osvěžovat čichací solí a dvakrát mu upadnul lorňon, i on nakonec přežil ve zdraví.

Následující den jsme zahájili poněkud vážněji, než bylo dosud zvykem. 27. 5. 2022 totiž uběhlo přesně 80 let od úspěšné exekuce Reinharda Heydricha a takové výročí jsme nemohli jenom tak nechat stranou. Pražskou pouť po stopách tohoto obávaného, mimořádně schopného, ale také naprosto bezcitného a disociálně laděného prominentního nacisty, jsme začali na Kobyliské střelnici. V současné době se jedná o národní památku a také Památník protifašistického odboje, ale v létě 1942 představovalo toto místo největší popraviště v protektorátu. V návaznosti na úspěšnou likvidaci zastupujícího říšského protektora zde bylo během několika málo desítek dní popraveno více než 500 lidí. Vyhasly tu životy Aloise Eliáše, Františky Plamínkové, Evžena Rošického, Vladislava Vančury a mnoha dalších. Kobyliská střelnice je zkrátka místo nasáklé krví a i po mnoha letech zůstává mementem temných dob, kterými si museli projít naši předci.

Poslanecká sněmovna

Poslanecká sněmovna

Čas nás ale tlačil, tudíž jsme museli vyrazit dál. Na programu byla prohlídka Poslanecké sněmovny, kterou nás protáhnul úspěšný absolvent Wigymu Pepa Sučík. Vidíte? I do sněmovny to od nás můžete dotáhnout!

Hned na začátku nastala drobná komplikace, neboť vedoucí výjezdu jaksi zapomněl přibalit do svého skromného polního zavazadla formulář se jmény a čísly OP všech zúčastněných. Tedy zapomněl přibalit… jak se později ukázalo, jistý formulář sice na ubytování ležel, ale týkal se věci poněkud jiné, se zájezdem vůbec nesouvisející. Na tomto místě bych rád konstatoval, že podobné omyly se u nás stávají maximálně jednou za deset let, což vlastně nepřímo potvrdil průvodce svým prohlášením, že za ta léta, co provází sněmovnou, se s něčím podobným ještě nesetkal. Ale nevadí – v družném chaosu jsme vše doplnili a už nás hnali skrz bezpečnostní rámy.

Co vám budu povídat – bylo to pěkné. Nikdo sice nevytáhnul kytaru, aby si s ní zaskotačil na předsednickém pultu, ale i nějaká ta fotka za pultíkem řečnickým snad uspokojí. Pan Sučík nás zatím bavil historkami ze svého působení ve sněmovně, odpovídal na dotazy ohledně jednotlivých politiků, vypichoval zajímavosti místního koloritu atd. Jedinou chybou snad bylo, že nás sice do nozder udeřily ozvěny právě chystaného rautu, ale k plným stolům nás již nedokázal dostat ani Pepa. Nezbylo nám tedy než se smířit se známým faktem, že recepce je akcí, kdy pracující lid pojídá plody své práce ústy svých volených zástupců.

Umělecká kontemplace pana Ulricha

Umělecká kontemplace pana Ulricha

Odpoledne nás už čekala pouze návštěva uměleckého centra DOX se dvěma vzdělávacími programy, a pak byl čas pomalu balit, neboť se náš pobyt neúprosně chýlil ke konci – zbýval jediný den.

Ten jsme vyplnili návštěvou zatáčky v Holešovičkách, kde došlo ke zdárnému útoku na Heydricha a následně dobrovolnou výpravou do Chrámu svatých Cyrila a Metoděje, tedy posledního útočiště Gabčíka, Kubiše a pěti dalších parašutistů. Konkrétně šlo o Valčíka, Hrubého, Opálku, Bublíka a Švarce.

Jistým zpestřením celého dopoledne byla dočasná ztráta vedoucího akce. Onen osudem zkoušený nešťastník zkrátka povolil uzdu své historické vášni a poněkud déle prodlel v zamyšlení u památníku padlých v Holešovičkách. Když se pak otočil, viděl již jenom prázdnou zastávku a kvapně ujíždějící autobus. Abych to shrnul – prostě jsem najednou zůstal sám a studentský zájezd, místo toho, aby propadal úzkostným záchvatům a všeobjímající panice, si toho evidentně ani nevšimnul.

Jak bych to jenom řekl a uvedl vás do situace… No asi takhle – já být ředitelem Wichterlova gymnázia a někdo mi dal na stůl oznámení, že se organizace čtyřdenního studentského výjezdu ujala pedagogická trojice Nezdařil, Skalný, Hrabec, vyrazil by mi pásový opar, a navíc bych pro jistotu začal pomaličku koncipovat text dopisu na rozloučenou. Ale pozor! Praví vůdci se vždy rodí v časech největší krize! Po rekognoskaci situace vedoucí pražské expedice navázal telefonický kontakt s profesorem Hrabcem, který zůstal součástí výpravy. Když jsem mu popsal situaci, tak sice u mé maličkosti jednoslovně diagnostikoval lehkou formu oligofrenie, ale také ve svých rukou okamžitě pevně sevřel otěže a vše ukočíroval se zkušeností pedagogického matadora. Myslím, že tímto aktem prvně zazářila nová organizační hvězda wigymského nebe, na kterou čeká ještě mnoho podobných chvil!

Selfie v muzeu

Selfie v muzeu

Nu, ale to už byl opravdu konec. Cesta domů se opět nesla v duchu nejlepších tradic v pravdě lovecraftovských dobrodružství. Kvůli změně jízdenek a nepříliš funkčnímu e-shopu ČD totiž došlo na situaci, kdy tři studenti chtiví netradičních zážitků zůstali bez místenky a ani před pár hodinami přidělený jízdní doklad najednou nebyl natolik kvalitní, aby průvodčímu zabránil v pokusu vyhodit je někde u České Třebové z vlaku. Situace byla natolik vážná, že bědně vypadajícím chlapcům nabídnul humanitární pomoc dokonce i jistý ukrajinský běženec, ale nakonec vše dobře dopadlo – dojeli jsme v plném počtu na místo určení a mohli tak zase vskočit do vlaku jiného, tentokrát wigymského.

Na závěr musím vyseknout parádní poklonu studentům, bez jejichž skvělého přístupu a nadšení by podobnou akci šlo zvládnout jenom těžko a samozřejmě také kolegům, kteří nejenom že po celou dobu zůstávali reprezentativně okoupaní, ale navíc pomáhali poněkud zmatenému autorovi textu, kde mohli. Takže všem ještě jednou velký dík a je jenom škoda, že se v tomto složení už na větším wigymském výjezdu setkáme asi jenom těžko. Ale co –zorganizovat podobnou akci lze jistě také po skončení studia, takže možná není tak úplně všem dnům konec. Pokud to někdy vyjde, už teď se těším!

 

Petr Nezdařil

jan-netolicka

Dobrý den, vítám vás na našem webu. Rád bych vám představil vizi školy a ukázal, jak se nám ji daří plnit. Stačí, když kliknete sem.