Almanach neboli sborník jest, jak nezapomene žactvu vštípit do paměti žádný češtinář, publikace obsahující příspěvky různých autorů. Žádný z češtinářů Wichterlova gymnázia také neopomene zdůraznit, že některé almanachy se zapsaly do dějin české literatury téměř zlatým písmem. Připomeňme Puchmajerovo Sebrání básní a zpěvů (1785), almanach Máj (1858) nebo Ruch (1868).
Zanechme ale dávné historie a přenesme se do současnosti. Dne 21. 5. 2025 měly ve Středisku volného času na Ostrčilově ulici křest almanachy hned dva. Kdoví, možná, že i ony se jednou zapíší do literární historie. Ve společenském sále SVČ si daly dostaveníčko zástupci mnoha škol Moravskoslezského kraje: přítomni byli začínající literáti ze tří porubských gymnázií, ale dlouhou cestu vážily i delegace ze vzdálených destinaci. Nechyběl Bruntál, Bohumín, Český Těšín nebo například Třinec.
Předem konstatujme, že akreditace na tuto prestižní akci se neuděluje automaticky. Všichni přítomní (a bylo jich přes jednu stovku) museli odevzdat příspěvky natolik zajímavé, aby je editoři do vydání obou almanachů vůbec zařadili.
A nyní se podívejme na jednotlivé almanachy poněkud zevrubněji. První z nich má název Co máme na jazyku. V letošním roce vyšel již po osmnácté. Co tento almanach obsahuje? Slohové práce, které vznikly v rámci okresního a krajského kola Olympiády z českého jazyka. Organizátoři a porotci tohoto češtinářského klání moudře usoudili, že “slohovky” olympioniků nesmí skončit v makulatuře. Rozhodli se proto nejlepší práce vydat a zpřístupnit tak nejen soutěžícím, ale i širší veřejnosti. Už jen zběžné prolistování almanachem naznačuje, že se jedná o texty, za které by se nemuseli stydět renomovaní čeští spisovatelé. Žákyně kvarty Wichterlova gymnázia Anežka Májková (4. A) se v almanachu představila textem plným suchého anglického humoru. Rodinná historie a především postava svérázné tety Věry nemůže nepřipomenout legendárního Jirotkova Saturnina. Doufejme, že Anežka svolí, abychom povídku publikovali ve studentském časopisu Glossarium. V almanachu najdeme i další příspěvek Wigymačky, Lenky Fráňové (6. B). V úvahově pojatém textu se autorka zamýšlí nad problémem, jak pravdy sdílené v utopické sociální bublině často neobstojí ve chvíli, kdy jsou konfrontovány s realitou okolního světa.
Druhý almanach, jehož křest všichni netrpělivě čekali, má možná poněkud méně chytlavý název: Almanach žákovské a studentské poezie. Tento nenápadný svazek má pořadové číslo 30. Ano, je to už po třicáté, kdy se začínající autoři představují veřejnosti. I zde máme dva zástupce. Přiznám se, že příspěvek naší žákyně Šárky Lechové (3. A) jsem v almanachu dlouho marně hledal. Příčinou je skutečnost, že sborník je rozdělen do dvou částí. Ta první obsahuje básně žáků nižších stupňů víceletých gymnázií a základních škol. A právě v tomto oddílu text Šárky Lechové absentuje. Proč je příspěvek naší terciánky otištěn v oddílu druhém, jenž je vyhrazen studentům středních škol? Jedná se o chybu editorů almanachu? Ne tak docela. Text Šárky Lechové má totiž daleko do veršotepeckých pokusů jejich vrstevníků. Je to báseň vycházející z antagonismu lásky a nenávisti. Její báseň nazvaná Rozpolcení zaujme originální metaforikou (jako loutkář ovládá celičkou scénu) stejně jako precizně formulovanou řečnickou otázkou (povězte vy páni učení, zříte pravdu již, či nemáte nejmenší tušení?).
O důstojnou prezentaci našeho gymnázia se nevědomky postarala studentka 7. B Kateřina Krejčí. Její jméno zaznělo při křtu žákovské poezie hned čtyřikrát. Proč? Inu proto, že Kateřina měla v almanachu příspěvky hned čtyři. Mollově laděné básně (Hromádka neštěstí, Cíga, Nedostatky, Útes a oceán) zaujmou neobyčejnou otevřeností a téměř drásavým rozpoložením lyrického subjektu. Při četbě těchto veršů si čtenář vybaví ono Halasovo “myslet musím spíš na velikost obav spíš než malost jistot”.
Závěrem nutno poděkovat SVČ na Ostrčilově ulici a zejména pak Mgr. Lianě Svobodové a Bc. Lucii Zahradové, editorkám obou zmíněných almanachů.
Wichterlovo gymnázium je příspěvkovou organizací zřizovanou Moravskoslezským krajem
